Povídky

Pátek třináctého

aneb

horor v sousedních bytech 1 a 3.

Bojový poplach, zaujetí výchozího postavení a představení členů kontrolní skupiny – takzvaných dvojčat. Důstojník kontrolní skupiny – vaše dvojče, s notýskem v ruce a stopkami na krku vám celou dobu dýchá na krk. Nic neříká, nic nekomentuje, jen zapisuje. Přesně zaznamenává veškerá vaše rozhodnutí. Kdy a co jíte, co pijete, kdy odpočíváte, jak zvládáte stresové situace, ale i to, kdy jdete na záchod a jak dlouho tam jste. Zejména (s neskrývanou radostí) zaznamenává veškerá vaše pochybení. Na závěr cvičení vypracuje hlášení a potom velitel kontrolky vyřkne ortel. Konečný verdikt, proti kterému neexistuje žádné odvolání ani obhajoba.

Rozkaz velitele divize zněl naprosto jasně a srozumitelně: „K jednotce mjr. Němce, přiděluji mjr. Poláka!“ Oba majoři zachovali naprostou profesionalitu. Nehnuli ani brvou. Nedali na sobě znát, že by to mohl být mírný konflikt zájmů. Na vojenské škole osm let sedávali v jedné lavici. Jeden o tom druhém věděl víc než vlastní rodiče. O manželkách a dětech nemluvím. K těm se některé informace nedostanou nikdy. Nic, skutečně nic jim nebylo svaté. Dokonce, v případu nouze, neváhali si půjčovat i děvčata.

Nehovořím jen o přátelství, pojilo je i něco víc. Byla to jejich vzájemná podoba. Podobali se jako vejce vejci. Kdo je neznal, musel být přesvědčen, že jsou dvojčata. Němec byl ale zarytý Čech. Téměř nacionalista. Rodák z matičky Prahy. Pokud se vám to zdá hloupé, proti Polákovi je to jen slabé kafe. Polák, navzdory svému příjmení, pocházel z Dunajské Stredy. Jeho kořeny sahaly až někde do Maďarska. Jinými slovy Slovák, maďarské národnosti, žijící v České republice. Příjmením Polák. Komplikovaný člověk. Velmi komplikovaný.

Nyní jejich vzájemná podoba už nebyla tak výrazná. Služba vlasti zanechala na každém trochu jinou stopu. Nicméně, konfekční velikost jejich uniforem byla porovnatelná.

Armáda jim dvacet let plánovala téměř každou minutu života. Na kamarádství nějak nezbýval čas. Až nyní. Díky vojenskému cvičení se mohou navzájem vyzpovídat.

I bez nějakého nadržování, prověrka dopadla nadmíru dobře a bylo rozhodnuto. Po návratu do kasáren si musí najít chvilku času a pokračovat v započaté debatě. Určitě i doma. V rodinném kruhu. Major Němec zavelel: „Musíš u mě zůstat i přes víkend. Máme si toho tolik co říct. Musím Ti představit manželku, pochlubit se dcerou a ukázat, jak si žijeme. Nedávno jsem koupil nové auto. Můžeme podniknout i kratší výlet“ Nedalo se říct ne. I osud jim hrál do karet. Ceremonie okolo ukončení cvičení se obvykle protáhnou i přes víkend. Tentokrát, jak nečekaně a rychle cvičení začalo, tak rychle skočilo. Ještě ani nebyla půlnoc a oba majoři už byly doma.

Nic netušící manželka majora Němce už dávno spala. Dcera, jako každý pátek, nebyla doma. Pohoštění zůstalo na něm samém. Ve skříni oproti dveřím do koupelky našel župan a osušku: „Starý brachu víš co, zatím se zkulturni a já připravím něco pod zub.“  Znovu dost rezolutně rozhodl major Němec. Čabajka, feferonky a odněkud vytáhl i Baracpálenku. Pro Poláka maďarské národnosti, pocta, jak se sluší a patří. Čabajka byla ale tvrdá jako kost. Nůž musel uchopit oběma rukama, ale i tak měl problém nakrájet úhledná kolečka. Ještě vodu na čaj, nebo kafe? „Bude chtít takto na noc kávu?“ Nevěděl. Zeptá se ho potom. „Ach ty ženské. Kde schovávají varnou konvici? A někde by měl být i ruský kávovar.“ V hloubce kuchyňské linky našel jen zapomenutou klasickou konvici s píšťalkou. Naplnil ji vodou, postavil na plyn a pokračoval v krájení čabajky. Šramot v bytě, k tomu začínající pískot hlásící var vody, anebo jen běžné nutkání? Pravděpodobně všechno dohromady probudilo paní domu z lehkého spánku. Podvědomě čekala dceru. Nebyla ráda, když se neznámo kde toulá nocí. Manžela nečekala. Byla naučená, že když je poplach s výjezdem, to se vrátí až někdy v neděli. Odběhla na záchod, ze záchodu rovnou do koupelny a ejhle, to není dcera. V přesvědčení, že ten nahý chlap, tem mužský, co je rozkročmo nakloněný nad umyvadlem, ta chutňoučká prdelka, to že je její manžel. Rozespalost se rázem změnila v dravost šelmy. Přivítala ho s něžným výkřikem: „Kocourku už jsi doma?“ a své drápky hbitě zasekla do jeho svůdně houpajícího se mužství.

Pro unaveného a zamyšleného majora Poláka nečekaný šok. Vymrštil se tak nešťastně, že hlavou rozbil zrcadlo a s kusem skla v temeni se kácel k zemi.

Jeho výkřik a její řev vyvedl z konceptu i skutečného pána domu v kuchyni. Nůž se mu zakousl do ukazováčku levé ruky jako do másla. Necítil skoro žádnou bolest, jen viděl, jak se mu zbytek prstu houpe na kousku kůže. Krev stříkala jako z hadice. Ufiknutou část chtěl použít coby špunt. Nešlo to. Krev stříkala dál.

Když paní Němcová vběhla do kuchyně k telefonu, nechápala: „Co se to děje?“ Vidí tam manžela podruhé. Tentokrát s uříznutým prstem. Trochu jí to vyvedlo z konceptu, ale jako správná manželka vojáka z povolání byla přivykla různým abnormalitám. Vytočila 155 a snažila se popsat co právě viděla: „Mám tu dvakrát poraněného manžela. Jeden leží v koupelně se zrcadlem v hlavě a druhý je v kuchyni s uříznutým prstem. Naučená, že každá mimořádná událost se musí ihned hlásit, to stejné zavolala i operačnímu důstojníkovi do kasáren. Pro jistotu.

V bytě oproti se zatím odvíjel úplně jiný příběh. Před pár dny se jeho majitelem stal mladý rotmistr Liknavý. I on byl na cvičení, a i jemu byl nakloněn osud. Tedy aspoň pro začátek. Stěhováci mu v pátek dopoledne měli přivést nábytek z jeho předcházející garsonky. Jako naschvál, někdo si klidně vyhlásí poplach a všechny promyšlené kalkulace jsou postaveny na hlavu. Žena krátce po porodu, ta nic namáhavého dělat nesmí, a on se úplně zbytečně poflakuje po cvičáku. Věděli to všichni. Nadřízení i podřízení. Jeho zoufalé nářky nebyly nic platné. Až v pátek. Beznaděj vystřídala radost. Hned po příjezdu do kasáren, jako jediný získal zvláštní privilegium. Bylo mu dovoleno nečekat na vyhodnocení a mohl okamžitě odejít řešit si svou bytovou situaci. Cestou si připravoval spoustu téměř pravdivých ujištění o tom, jak je zodpovědný a jak se nyní ujme celé stěhovací organizace. Narychlo připraví nějaké provizorní spaní, ale ještě před tím připojí televizi. On bude pracovat a manželka se může dívat na nějaký film. Možná to stihne už do televizních novin. Tak byl nažhavený. Doma ho ale čekal šok. Když přišel, jeden by řekl, že není co dělat. Karel, velmi dobrý kamarád jeho novopečené manželky, přijel i se svou snoubenkou Žanetou. Paní Liknavá je poprosila o pomoc. Tedy hlavně Karla. Nevěděla si rady. Sama s dvouměsíčním dítětem a k tomu úplně cizí lidé. Navíc chlapy jako hora. Těm nic neporučí. Už zažila i takovou situaci, že stěhováci složili nábytek před dům a začalo pršet. Co by vtom okamžiku dělala ona, to si ani nechtěla představit. Ani jen netušila, že v protějším bytě bydlí nějaká paní Němcová. Žena, která oproti ní má všechno předem přesně zmapované. Kdyby se jí zeptala, hned by věděla, kdy skončí cvičení a kdy jejich manželé přijdou domů. Nicméně, tentokrát by to nebyla dobrá informace. Jak je vidět, i paní Němcová se může někdy mýlit. Ať tak či onak, od manžela to bylo maximálně nezodpovědné. Měl prostě říct, že v pátek mu přivezou nábytek a že na žádné cvičení prostě nejede. A basta. Naštěstí, s Karlem přijela i Žaneta. Docela fajn baba. Žádná fiflena. Sama bez řečí začala umývat nádobí, utírat poličky ve skříních a vybalovat bedny s oblečením. Všechno běželo jako po másle. Když mladý rotmistr přišel domů, hnízdečko lásky bylo prakticky hotové. Televize hrála, záclony i obrazy zavěšené, koberec natažený. Dokonce i nábytek byl rozestavěný podle jeho vkusu. Po bednách s prádlem ani stopy. Košile, trička, ponožky, hezky v komíncích. Jako na vojně. Ještě povléct peřiny a mohli jít na kutě. Kdo by ale chodil nyní spát. Nejprve se to musí řádně zapít. První ostrý poplach v novém bytě potřebuje křest na patřičné úrovni. Navíc, nesmí se zapomenout ani manželku a dítě. To se sice už trochu zapíjelo, to ano, ale byla to úplně jiná parta. A co je podstatné, ne v tomto bytě. Netrvalo dlouho a všechny zásoby alkoholu byly vyčerpány. Kojení, nekojení, trochu si srkla i mladá maminka.

Někdy okolo deváté hodiny padlo rozhodnutí: „Pokračovat se bude ve zdejším Společenském domě.“ Domácí pán se nabídl, že protentokrát bude chůvou dítěte on. „Konec konců jsou to tvoji přátelé. Odstříknuté mléko je v lednici, ohřát ho na potřebnou teplotu není problém a také bych si rád trochu odpočinul. Vysprchuji se, navoním a uvidíme co dál. Nový byt, šest týdnů už také uběhlo, i s rezervou. Moc se mi ji tam neopíjejte a spěchejte domů.“ S trochou sarkasmu pronesl domácí pán a vystrnadil je z bytu. Mělo to být jen na otáčku. Jen symbolické pohoštění. Ale v kulturáku začala místní kapela hrát něco, co pro Karla a paní Liknavou bylo až příliš živým obrazem nedávné minulosti. „Jen jeden malinkatý taneček“ Pro paní Liknavou to mělo být pozvání do tance a současně pro Žanetu žádost o souhlas. Stalo se. Alkohol a svůdnost prsů kojící ženy vyvolávaly u Karla víc než vzpomínky. Zvláštní nutkání však bylo i na straně mladé maminky. Víc jak dvouměsíční odříkání, k tomu trocha alkoholu, a ta hudba. Zapomněli na přítomnost Žanety. Začali se líbat a jejich jazyk skončil stejně, jako když děti olizují zmrzlé zábradlí. Přilepil se jim na krčních mandlích a ne, a ne se odtrhnout. Navíc to vypadalo tak, že podivně zkroucená ruka mladé paní skončila v Karlově rozkroku. Veřejně. Na parketu. Žanetu to dožralo. Bez řečí opustila bitevní pole a chvilku tápala, kam má vlastně jít. „Má si najít nějaký hotel? Má se vrátit k nim domů? A kde ta štětka vlastně bydlí?“ Nakonec se jí podařilo najít správný vchod a dokonce, zaklepat i na ty správné dveře. Nikdo ale neotevíral. Zkusila vzít za kliku a bylo odemčeno. Vešla do bytu a podle zvuku usoudila, že mladý pán se asi sprchuje. Bylo jí to hloupé, ale ještě hloupější se jí zdálo, že by právě teď měla někam odejít. Zůstala stát v kuchyni. Už neplakala, jen čekala.

Teplá sprcha měla velmi blahodárné účinky a domácí pán se už nedočkavě těšil na návrat manželky. Hostům ustele v obýváku, potom možná ještě nějaké kojení, nedočkavostí byl celý bez sebe. Z koupelny vyšel jen s ručníkem. Jen tak si ho přidržoval před sebou. Nebyl zvyklí chodit nahý. A v kuchyni Žaneta. Zmateně mu začala vysvětlovat, co viděla, ale její slova jako by ztrácela smysl. Před ní stál nahý chlap a místo toho, aby se rozčílil a začal nadávat, snažil se ji konejšit. Že to asi nebude tak horké, že Karel ji (jakože Žanetu) má určitě rád a on svojí manželce věří. Stáli těsně vedle sebe. Mezi nimi jen ručník a stále ztopořený úd. Na znak nesouhlasu, že nestojí o jeho pochopení a už vůbec ne o trapné hlazení po vlasech, naklonila se trochu dozadu. I tak kratičké šatičky se ještě víc zvedly, a ručník naopak spadl. Zůstal jen úd a kalhotky. Ale ani to už nebyla pravda. Ani nevěděli jak a kalhotky byly až někde u kotníků. Místo zloby tu bylo pevné sevření. Teplo polonahých těl, a ruka byla v rukávě. Tedy ne doslovně. Opřeni o roh kuchyňské linky, začali zběsile s něčím, co ve své podstatě bylo neporovnatelné s přimrznutým jazykem na zábradlí. Nic statického, ani tichého.

Ve Společenském domě se mezitím dojuchalo a tančící dvojice si povšimla nepřítomnosti Žanety. Panika byla na světě. „Snad ta kráva neutíkala domů žalovat“ podotkla mladá paní. Bylo něco po půlnoci, a tudíž nejvyšší čas se vrátit. V bytě zaslechli podivné zvuky. Ani nestačili zavřít dveře, doslova se rozběhli pátrat odkud to přichází. Dlouho hledat nemuseli. S otevřenou pusou, oba, mladá paní i Karel, nevycházeli z úžasu. Viděli, co vidět neměli a měli to naservírované přímo na kuchyňské lince. Navíc, jejich přítomnost jako-by jim vůbec nepřekážela a divoce pokračovali v započatém díle.

První se vzpamatoval Karel. Rozmáchl se a podařil se mu téměř ukázkový zásah. Trefil je přímo do rozkroku. Noha se mu zastavila až o desku kuchyňské linky. Něco docela hlasitě křuplo ale nikdo na to nebral ohled. Do řinčení padajícího porcelánu se ozývalo jen tiché sténání obou záletníků. Neřestná dvojice se jako ve zpomaleném filmu sunula k zemi. V okamžiku, kdy to vypadalo tak, že nějakým kopancem si přisadí i mladá paní, v otevřených dveřích se objevila osádka RZP-čky.

Lékař se ale dost divil. Proč někdo popisuje poškozené vazivo kořene penisu jako ufiknutý prst a proč natržení vagíny bylo vylíčeno jako krvácející hlava? I když, trochu to krvácelo. A kde je zabodnuté to zrcadlo? Nešlo mu to dohromady.

Když se konečně podařilo zraněné naložit do sanitky, přijela i sanitka s vojenským lékařem. Paní Němcová vyběhla a ječela: „Zranění jsou tady, ne u sousedů!“ Teprve potom byla poskytnuta odborná péče i oběma majorům.

Jen dcera majora Němce na to hleděla dost nechápavě. V doprovodu svého přítele se vracela domů. Nebyli v hospodě. U něj doma se dívali na horor, ale tolik krve tam určitě nebylo. Když přes všechnu absurditu konečně pochopila oč tu jde, ne zcela od věci začala zvažovat, kdo by byl právně postižitelný, kdyby RZP-čka odjela bez poskytnutí pomoci jejímu tátovi. Sice netušila, který z těch dvou majorů to je, to se ale v dané situaci zdálo být nepodstatné. Osudy nemravníků ji nezaujaly. Jen jí přišlo trochu líto mladého muže odcházející z protějšího bytu. Kulhajíc noční ulicí to vypadalo tak, jakože má zlomený palec na pravé noze. A sanitky odjely bez něj. Bez poskytnutí pomoci. Kam to naše zdravotnictví spěje.

Umíněný podivín

aneb

rybářská latina psychiatrem začíná

Určitě i vy znáte spoustu historek – vtípků o zlaté rybce? Ani nechcete, sama vám skočí na háček. Chvilku se okouní a než se nadějete, máte splněné tři přání. Závěr je vždy stejný. Ta potvůrka vás nějak napálí. Místo abnormálního onoho, máte krátké nohy. Místo nejchytřejší učitelky, je z vás obyčejný chlap, případně kouzelný dědeček a musíte plnit přání jiných. Na straně druhé, odbornice na virgule, kávový lógr a karty tvrdí, že přání se nesmí vyslovit nahlas. Zejména novoroční. Bylo by to proti bohu a numerologii. Obzvláště, je-li vaší bohyní učitelka matematiky. Moudří lidé, ve snaze vyhnout se kletbám, nevyslovují novoroční přání, nýbrž novoroční předsevzetí. V mírně podroušeném stavu, kdy mžouravým pohledem, stojíc na terase v propocené košili, jediné, čeho lze dosáhnout, je schopnost pozorovat ohňostroj. I artikulace pokulhává. Vyslovit se je problém. Navíc dcera, případně syn, s kdekým se líbají, a ani se nenadějete, je z vás dědeček. Jak jinak. Plníte přání. V tento okamžik stojí za povšimnutí fakt, že úmyslně jsem opomenul slůvko „kouzelný“. Zkrátka, jste dědek a vaše přání jsou zcela irelevantní, vedlejší, zcela zbytečná. Nevěsta vás má na háku, zeťáka jste ještě střízlivého neviděl a ženička vás nutí, abyste těm mladým splnil, co jim na očích vidíte. Zlatá rybka postrádá veškerou logiku. Konec konců, jako všechno kolem vás.

Přání. Jak správně chápete, děda už jsem, ale přání mám. Co to vlastně je? Jak definovat pojem přání? Pokud je něco nesplnitelné, z filozofického hlediska, splnit to nelze. Zbytečně se vystavujete riziku zklamání. Pokud je něco dáno osudem, událost se stane ať chcete či nechcete. Bylo by nesmyslné, ba až marnotratné, odpoutávat svoji pozornost od novoročních zajíčků a jejich vroucných polibků. Mám zkušenost, pokud je protějšek dostatečně atraktivní, polibky vám naženou krev do hlavy, a nejen tam. Posléze máte úplně jiné starosti. To už není přání, to je nutnost. Skutečně. Přes veškeré zákonitosti, navzdory matematické pravděpodobnosti, natruc světové statistice, myslíte jen na jedno. I tu je však nutno poznamenat, že daný požadavek většinou končí v rovině nesplněných přání. Nebo splněných, ale slůvko kouzelné se ze střemhlavého aktu někam vytrácí.

Co mám ale dělat? Přání mám. A velké. Chtěl bych aby se splnilo. Bojím se ho vyslovit. Bojím, spíš se stydím. Nemusím všechno hned věšet lidem na nos. Nerad bych to zakřikl. A to ani nejsem rybář. Pravda, chodím si občas zaplavat. Jistě. Jako každý. Vyhledávám ale termální koupaliště a i mezi nimi preferuji ty s minerální vodou. Rádoby léčivou. Léčivé prameny? Dá se tomu věřit? Není to jen marketingový tah společností provozující lázeňství?  Věřím, že ta cedulka popisující množství minerálů je pravdivá. Jak ale dokázat, že to i léčí? Podle všeho bych měl být zdravý jako ryba. K tomu ta potvůrka zlatá, vášnivé tření, fúha. V horkých, minerálních, a ještě léčivých, tam na ni asi nenarazím. Maximálně by mohla být v bufetu. Ve vlastní šťávě, nebo tomatu. Bez kostí.

Ale věřte někomu bez páteře. Věřit, věřit. Čemu se dnes dá věřit. Ještě jedna pointa. O těch dvou brášcích. Jeden jednooký a druhý slepý. Lesem jdou k babičce. Jednooký si o haluz vypíchne i to druhé oko… „Tak jsme došli, brácho. Ahoj babí.“  Začarovaný kruh. Takto se nikam nedostane ani my.

Podstata problému je v samotné zlaté rybce. Jsou dvě možnosti. Když ho nevyslovím, zlatá rybka ho neuslyší a já budu strádat. Nebo ho vyslovím a vystavuji se riziku nesplní. Zvolil jsem třetí cestu.

Já vám ale ještě neřekl, kde právě jsem. Ne nejsem na záchodě ani u rybníka. Sedím v ambulanci u paní doktory. Obvoďačka mě poslala za specialistkou. A už mě fakt durdí. Místo zázračných léků, dlouze mi vysvětluje něco jako svoje přání. Že by bylo dobré, abych víc sportoval, zdravě se stravoval a určitě shodil pár kilo! Neměla to vyslovovat nahlas. Je téměř jisté, že do další návštěvy se z toho nic nesplní. Naklonil jsem se k ní, tedy k paní doktorce, a tiše jí řekl, že i já mám přání. Skoro neslyšně jsem jí ho zašeptal do ucha. Neucukla, nedivila se, nic neříkala, ani si nic nezapisovala. Jen poslouchala. Když jsem skončil a ona se znovu pohodlně uvelebila na své stoličce, hleděla na mě jako na zjevení.  Přivřela oči, téměř se zamračila, znovu nic neřekla. Vlastně ano. Vypsala recept a podala mi ho se slovy: „Toto si vyzvedněte v lékárně a za tři měsíce přijďte na kontrolu. Sestřička vám určí termín“. Sestřička mi hbitě podala lísteček s termínem další návštěvy i s telefonním číslem pro případ, že daný termín nebudu schopen dodržet.  Vystrnadila mě z ambulance a já pomalu ani nevěděl čí jsem.  V čekárně nikdo nebyl a sestřička nechala pootevřené dveře. Asi aby slyšela, až někdo přijde. Nebo chtěla jen vyvětrat ambulanci? Jsem starší, to ano. Ale zase až tak moc nesmrdím. To už je ale jejich problém. Celý zmatený jsem si nemohl vzpomenout kde mám kartičku pojištěnce. Vrátil jsem se do čekárny a přes ty pootevřené dveře jsem slyšel hlas paní doktorky. „Agátko (tak se jmenuje sestřička), Agátko, ten chlap je nějaký podivín. Máte telefon na jeho obvoďačku? Zavolejte ji, ať ho pošle i na psychiatrii! Nemá to v hlavě v pořádku. A za ty tři měsíce mu naplánujte i CT-čko. Pro jistotu. Mám pocit, že ty metastáze se mu nerozšiřují na mozek“.

Ba ne, kartičku pojištěnce mi dala i s tím lístečkem kdy mám přijít.

Tak na psychiatrii? To jsem si nepřál. Já věděl, že to nemám vyslovovat nahlas. Člověk něco řekne a všechno pokazí. To je dneska den. I v lékárně jsem způsobil dost velké pozdvižení, a přitom jsem nic zvláštního nechtěl. Jen jsem se jich zeptal, zdali mi mohou poradit, kde se dá vybavit rybářský lístek. Nerad bych chytal zlaté rybky bez povolení.

                                               

                                                Motto: V době, kdy jsem sloužil v armádě, s oblibou jsem

                                                             zbrkle-riskujícím vojákům, zejména řidičům,

                                                             klad jednu dost intimní otázku:

                                                             „Už jsi někdy v životě měl ženskou?“

                                                             …bylo-by hloupé zemřít a nepoznat kouzlo milování.

                                                             Případně také:

                                                             …bylo-by hloupé zemřít jako panic.

                                                             A věřte, bylo to účinnější než vyhrožovat basou,

                                                             a že bude sedět i potom,

                                                             co jejich kamarádi už dávno budou v civilu.

Ô, ôô, ô ͜     ôô a hned hluboké povzdechnutí. Potom už jen jemné vrčení, jako když si dítě hraje s autíčky a snaží se napodobit zvuk motoru. A možná ani ne. Možná to spíš připomínalo předení koťátka. Nejvíc však milostnou scénu skotačícího páru milenců. Prostě zvuky z ráje. Balzám – lék pro uši i tělo. Óda o touze a vášni. Vzrušující koncert mládí a vitality. Zůstal jsem jako opařený. Někde jinde by se to dalo čekat, snad i chápat, ale tady? Přivírám oči a vidím hustou mlhu která postupně přechází v modré obláčky. Ocitám se na jiné planetě. V Ráji? Vracím se k pubertálním snům a přáním. Dokáži měnit osud – svou budoucnost. A znovu. Téměř výkřik blaha. Rázně se vracím zpět do reality. Při hlubším zamyšlení zjišťuji, že něco není s kostelním pořádkem. K úplné představě milostného dua mi schází mužský hlas. Že by náznak závisti? Představa, že na místě toho chlapa bych mohl být já. Znovu dávám volný průchod fantazírování. Čemusi, co stále bují a raší. Nejvíce zrádné se zdá být slůvko „ale“. Každý den ho slyším několikrát. Potvora, kazí mi představivost.

Člověk s přibývajícím věkem všechno víc vnímá rozumem anebo se tak aspoň tváří. Chce vypadat moudře a mít kredit rozvážného člověka. Dřív, když jsem byl víc naivní, nebyl jsem zbytečně přebíravý. Od nápadu nebylo daleko k bláznovství. Stačilo představit si pestík, bliznu, tyčinku, pilová zrnka, prostě cokoliv, a? A nyní ty zvuky. Téměř k nevydržení. Na druhé straně, pro zdejší prostředí krásný útěk myšlenek. Cesta jiným směrem. Nechtěný neplánovaný průnik do cizích osudů. Do života v dokonalé symbióze. Aspoň po dobu aktu splynutí. Vždy je to tak. Přijde čas, chlapci se mění v dravce, dívky ve svůdné bohyně a rozevřou svou bliznu. Jdou vstříc poznání a každým dalším dnem jsou krásnější a rozvinutější. Bohatší o zkušenosti a blíž k tomu, co donedávna bylo tajemstvím.

Nejsem zrovna typ zarytého účetního, nicméně mám pocit, že zatím co se někdo oddává milostným hrátkám, já jen rekapituluji. Má dáti dal. Hodnotím, co se podařilo, co samovolně proteklo mezi prsty a co vzal čas. Neúprosný čas, který se nedá vrátit. Stejnou měrou však ukrajuje i mladým. Ani oni nemají vyhráno. I oni zestárnou. Přijde zralost a faktura skutků. Ano. I za nimi zůstane spousta vykonané práce. Vynálezy, stavby, věci. Hezky v rychlém tempu. Některé novinky se ani nestačí pokazit a jsou minulostí. Historií. Dějinami. Zůstávají jen vzpomínky, které přikrášlujeme podle situace. Z loupežníků děláme rytíře, zlodějům dáváme přívlastek filantrop, z úplatných lidí jsou kamarádi. Časem věci i kamarády někam odložíte. Zůstane jen skříň plná různých traf, nabíječek a CD-ček s instalačním programem. Ani s upozorněními na Facebooku není problém. Stačí trocha ignorace a ono se to samo někam uloží.

Tok myšlenek na chvíli přehlušil ony projevy nespoutané vášně. Ani nevím jak, přede mnou je znovu krutá přítomnost. Sedím před onkologickou ambulancí a bilancuji. Mám pocit obrovské nespravedlnosti. Proč právě já? Proč právě nyní? Ještě nejsem starý. Ještě mám chuť žít. Ještě chci vidět vyrůstat vnoučata a možná i pravnoučata. Ještě musím, vlastně nemusím, ale chci. Znovu to ale. Nedalo mi to. Vstávám a jdu na průzkum. I kdyby měl přes pootevřené dveře nahlédnout do nějaké ambulance, věřte, udělám to. Přece někdo nemůže jen tak zčista jasna souložit kde se mu zachce. Navíc dopoledne a v pracovní době. Ať už sestřička anebo pacientka, při zásadních problémech neznám bratra.

Za rohem, pokud by byla chodba rovná, prakticky by seděla hned vedle mě. Mladá slečna, dívenka. Holčina na prahu dospělosti. Skoro ještě dítě. Mydlí zkříženými nohami, dupe, jako-by se jí chtělo hrozně, ale hrozně čurat a navzdory všemu vypadá spojeně. Usměvavá, hravá. V ruce smartfón, na rtech úsměv. Úspěšně zdolává úskalí podivné hry. Ô, ôô, ô ͜     ôô, bez ohledu na své okolí vydává vášnivé, až vzrušující tóny. Zvuky, které zní až příliš dospěle. Určitě si neuvědomuje erotičnost svého hlasu. Nespekuluje o krásách života. O rozmanitosti všedních i svátečních událostí. Nebo je to úmysl a přesně ví co dělá? Že by byla taková potvora? Zdá se, že moje úvahy, i to, že jí zcela zjevně pozoruji, má na háku. Důležitá je jen rychlost prstů.   

Žije a pokorně čeká. Dítě, před kterým je všechno. Krása, elán, jedinečnost a další dávka chemoterapie. Další trápení a bolesti. Zabere léčba? Bude zdravá? Kdy dovolí svému květu, aby se otevřel. Dospívající děti. Chráníme je a tvrdíme, že na všechno mají dost času. Odkud bereme tu jistotu? Z našeho pohledu je všechno problém. Problém zřejmě někde skutečně je.

A ano, pořád chci vidět, jak rostou vnoučata. Pořád toužím dožít se pravnuček. Současně mě nenapadá žádný rozumný důvod, proč by to stejné nemohla prožít i ona. Bezstarostnost, bezhlavé zamilování, romantiku. I když, znáte to. Každý den není posvícení. I smutek a neštěstí patří k životu. I ona by měla mít právo být nespokojená a někdy v daleké budoucnosti konstatovat, co všechno se jí v životě nepodařilo. Co všechno jí proteklo mezi prsty. Co by udělala (kdyby) úplně jinak. Ale až někdy v důchodu. Nyní by měla být zdravá a nevysedávat na onkologii.

Nemůžu se zbavit velmi zvláštního pocitu. Sedí tam sama. Nikdo s ní není. Žádný doprovod. Rodiče, teta, nikdo. Už je velká a oni asi musí pracovat. Musí? Kolik máme času? Kolik společných chvil máme ještě před sebou? Kdy to přijde? Kdy budeme mít všeho dostatek.

Za těch šedesát let se toho tolik změnilo. Tenkrát bylo jen rádio. Až o pár let později se začaly objevovat první televize. Telegraf nejprve vystřídal telefon a posléze jeho následník – mobil. Lidé v kosmu? Něco nepředstavitelného. Klimatizované kombajny, elektrická auta, nukleární medicína? Co bude za dalších padesát, šedesát let? Narostou nám tykadla? Budeme čipovaní? Nejprve odevzdáme sperma (tedy někdo, já už asi ne), ženy vajíčka, a genetická laboratoř rozhodně, jestli je nám dovoleno souložit, nebo jen masturbovat.

Jaké jsou její touhy? Jaké jsou asi její sny a přání? Je patrné, že svoje prožitky dokáže vyprecizovat do nejmenšího detailu. Hlasem. Zatím. Určitě chce být zdravá. Určitě ji nebaví počítat kolik procedur – dávek jí ještě zbývá.

Něco člověk prostě neurychlí. Na něco musí dozrát čas a až teprve potom může udělat další krok. Krok k dospělosti. Bylo-by hloupé… (motta mám skutečně rád).

Sestřička, zlehka mávla dlaní, a obě zmizely za dveřmi s nápisem: „Nepovolaným osobám vstup přísně zakázaný.“ Najednou zmizel i její problém. Bohužel, i moje cesta za vzrušením.

Pokorně jsem čekal na vystrčenou dlaň sestřičky a její téměř erotické gesto. „Pojď, pojď.“ Ještě dva týdny, následovat bude nekonečné čekání na výsledky a víra. Víra, že budu čistý a v pohodě se dožiji třeba i těch pravnuček.

Zubařovo štěstíčko

aneb

inspirace úchvatnou přírodní scenerií, a ještě úchvatnějším pozadím.

   Každoročně, i letos se v údolí chatové oblasti Malé Fatry začali scházet zruční řezbáři. Za stravu a byt, konkrétně – bezplatné ubytování, celý jeden týden budou tvořit svá soutěžní díla. Z přilehlých strání se do údolí ponesou zvuky dlát, seker a občas i motorových pil. I o víkendu bude rušno. Jen hluk pracovních nástrojů vystřídají zvučné hlasy děvčat a chlapců z folklorních souborů. Stráně zaplní turisté a dojde na lámání chleba. Každý z návštěvníků dostane možnost ohodnotit nejlepší výtvor. Na vítěze čeká bujará oslava. Nejprve fotografování (ještě za střízliva), převzetí ocenění a krátký proslov – poodhalení inspirace. Žvásty. Hlavní cenou je další týden bezplatného pobytu (včetně stravy a kompletního servisu) a dárky od sponzorů. Pro většinu soutěžících nic podstatného. Počítá se jen vítězství! Nejcennější jsou však chvíle prožité mezi lidmi stejného ražení a možnost do sebe nasát inspiraci pro další tvorbu. Odborně se poposunout o kousek dál a v neposlední ředě prožít pocit jedinečného blaha. Neskutečnou rozkoš, euforii, ale i hrdost z právě dokončených výtvorů. Ústředním tématem letošní soutěže jsou > Lidové zvyky a zapomenutá řemesla <. I Arnošt, jeden z věrných soutěžících, v žádném případě nepodcenil přípravu. Již dlouho před soutěží důkladně rozkresloval všechny možné i nemožné varianty. Doposud nevynechal žádný ročník a dobře věděl, že výsledné dílo musí v první řadě zaujmout. Musí v sobě skrývat šmrnc a vtip. A také, že i méně zručný řezbář dokáže tvořit zázraky. Stačí jen najít správně znetvořený kmen a má vyhráno. Jeho plánem bylo vytvořit koňské pozadí s pokrčenou zadní nohou. Třešničkou měla být napůl uvolněná podkova. Celé dílo chtěl nazvat po své profesi. ZUBAŘ. Na dokreslení poity díla, do trávy jen tak ledabyle pohodí cedulku s textem: „Musel jsem jít za rychtářem – trhat zuby. Koně musí počkat.“ Věřil, že lidé ocení jeho nápad a z odkazu vytuší úctu ke zdraví. Ciťák, nemající žádnou pochybnost. To musí zabrat. Z domu si vezl starou podkovu. Neměla být pro štěstí. Měla znásobit dokonalost tvůrčího záměru.

Na hájovně probíhala registrace. Oproti předcházejícím ročníkům žádná změna. Nekonečný proces vleklých formalit a trapných rozhovorů. I letos mu byla přidělena předposlední chata pod samým vrcholem. Konečně se mohl jít ubytovat. Ta poslední byla pro něj zbytečně velká a nepřívětivá. Vždy s ní byl problém. Nikdo ji nechtěl. Hlavním důvodem byla nepříliš vábná představa večerního návratu z hospody a popularitě nepomáhal ani její název: „Chata na Střízliváku“. Plazit se do takové výšky? Nemožné. Cesta, při které každý, i ten kdo nechtěl, musel vystřízlivět. A světe div se, stejné argumenty měly i dvě Polky. Odmítaly chatu, která má vrchol střechy zapíchnutý kdesi v oblacích. Neustále se dohadovaly a žebronily o jiné ubytování. Neuspěly. Zcela zatracovaly fantazii úžasných ranních výhledů po okolních údolích. Sluníčko, od samého rozbřesku až do pozdního odpoledne vytváří nezapomenutelnou kulisu. Na ostatní chatky už dávno padá stín, ale chata na Střízliváku, a částečně i ta druhá, těsně pod ní, obě se ve slunečních paprscích nestydatě vrtí jako polonahé baletky při jelením skoku. A ráno? Spanile se tyčí nad mračny a podíváte-li se z okna, máte pocit, že letíte v letadle. Snídani a oběd tak či tak dovezou na horských skútrech a jediným problémem by mohla být večeře. Možná i posezení u piva. Ideální by bylo, kdyby hospoda byla na Střízliváku. Pro všechny, cesta domů by vedla z kopce. Ani to by asi nebyla výhra. Bohužel, hospoda je tam, kde je. Pokud je ale chatař v použitelném stavu, dá se ukecat a postupně na skútru odveze každého až ke dveřím dočasného příbytku.

To těm Polkám ale nikdo neřekl. Podle všeho matka s dcerou. Prvně na soutěži a hned taková patálie. Nespravedlnost. V hlubokém předklonu před ním naštvaně funěly a jejich cíl se zdál byt v nedohlednu. Však cíl Arnošta, ten byl téměř na dosah ruky. Mladší – Baśka, ano funěla, ale tak nějak jinak. Svěže, vzrušeně, rajsky božsky. Když na chvíli přivřel oči, představoval si milostnou scénu. Ale jít na slepo po strmé stezce? Dost nebezpečné. A tak se dál díval na krásný zadek a uvědomoval si, že tento samorost, tento krásný výtvor přírody, nepotřebuje žádný zásah ostrého řezbářského nože. Snad, možná…, zahnal svoje chlípné myšlenky a snažil se držet krok s Polkami.

Starší – Katarzyna, v jejím případě je asi lepší zdržet se komentáře. Představila se jen příjmením. Paní Błaszak. Celkově se zdála být chladná a nepřívětivá. Že se jmenuje Katarzyna, řekla až na Arnoštovo opakované naléhání. Když se konečně trochu vybalil a zvažoval co dál, rozesmátá Baśka mu bušila na vrata. Lákala ho, ať jde s nimi dolů do krčmy. „Panie, chodź z nami na piwo“. „Bardzo proszę panie“. Nevěděl, jestli si chce odpočinout anebo raději hned teď začít hledat potřebný kus dřeva. Najít vhodný kousek připomínající koňské pozadí bude problém. Nějaké jídlo měl nabalené z domu a návštěvu hospody rozhodně v plánu neměl. S poděkováním odmítl. Spontánně se rozhodl pro kompromis. Chvilku si odpočine a dřevinu půjde vybírat později. Letos musí konečně vyhrát. Cítil to v kostech. Pro jistotu si v ambulanci vzal hned čtrnáct dní dovolené. Po odchodu Baśky, tak jak byl oblečný, lehl do postele a usnul. Usnul a spánkem ho provázel téměř erotický sen. Před očima měl živou iluzi o přerodu ošklivého káčátka v bohyni svůdnosti. Sen o Brigitt Bardotové. Probudil se celý zpocený. Iniciály B.B. mu v hlavě způsobovaly vír nových myšlenek. B.B. byl symbol – osud. Ne, nemyslel na Bardotku. Hlavu mu motala krásná Baśka Błaszak. V rozespalosti se rozběhl dolů do údolí. Vrávoral jako v opilosti, a i výraz v jeho tváře tomu plně odpovídal. V hospodě, jen letmo podal ruku starým známým, a naprosto neurvale, bez předešlého dovolení, přisedl si na stoličku oproti svěžímu, mladičkému a naprosto nevinně vyhlížejícímu stvoření. Vůbec se nezapojil do rozhovoru. Objednal si pivo a s otevřenou pusou civěl na Baśku. Horší než puberťák. Samozřejmě, profesi nezapřel. Nejvíc ho zaujaly její krásně bílé a zdravé zuby. Nicméně, jen civěl a nic neříkal. První pivo vypil na ex a hned si objednal druhé. Ale i druhé vypil téměř na jeden doušek. Neztrácel čas. Když dopil, bez slov vstal, vzal Baśku za ruku a hodlal ji vytáhnout z hospody. Zareagoval jen na udivený pohled Katarzyny a trochu omluvně poznamenal: „Musím si ji okamžitě nakreslit.“ Smějící se Baśku za sebou doslova táhl celým lokálem. Trochu se zdráhala, ale tak laškovně, až frivolně. Hlavně jí bylo líto, že ji předem nevaroval. Pivo ji skutečně chutnalo a na stole nechala skoro plný pohár. Hned za hospodou ale začalo peklo. Strmé stoupání nedalo na sebe dlouho čekat. Stále ji držel za ruku, jen s každým dalším krokem se situace dost výrazně měnila. Už to nebyl on, kdo táhl. Jen tak tak, že lapal po dechu. A ona stále povídala: „Katarzyna nie moja mama, ale ciotka. Ona jest artystyczny carver – pan by powiedział rzeźbiarz. Ja? Ja tylko jestem z nia.” Dále na sebe prozradila, že studuje na Krakovské akademii dopravní psychologii. Všechny zápočty má hotové a ráda by nahlédla i do uměleckého života. A spoustu dalších a dalších slov, kterým Arnošt až tak moc nerozuměl.

Její pusa nebyla k zastavení. Pořád jen mlela a mlela. Už nebyl schopen nic vnímat. Jen funěl. Ani lokomotiva nevydává takové zvuky. Střízlivák, nasazené tempo, řídký horský vzduch, dvě piva na ex. Mládí v jeho dlani a on uvažoval: „V žádném případě se nedá hovořit o nadváze. Pravidelné sportování a on? Ne, ne, ta bolest nebude z nedostatku sportu! Navíc začal pociťovat i podivnou závrať. Chvilkami se ani nadechnout nemohl a srdce mu málem vyskočilo z těla. Že by příznaky přicházejícího infarktu? Fíha, blbá smrt. Nebo jsem normálně nenormálně vzrušený?“ Nevěděl, jestli ho víc rozpaluje strmé stoupání anebo pevný stisk mladičké dívenky. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy se takto s někým držel za ruce. Byl to fantastický pocit. Ruku mu doslova svírala. Školačka a taková síla. Až mu přišlo líto, že při otevírání chaty jí musel pustit.

   První do chatky vstoupila Baśka. Poslušně zůstala stát u dveří a čekala sled dalších událostí. Chatka byla skutečně malá. Technicky vzato, byla součástí chaty, v které nyní bydlela Katarzyna a Baśka. Ani kuchyňka tu nebyla. Jen jedna místnost, malinkatý stolek, skříň, křeslo, manželská postel a za posuvnými dveřmi sprchový kout a WC. Malé okno, zato fantastický výhled. Celé údolí jako na dlani.

Arnošt opět nezaváhal. Doslova vletěl, kam musel. Nestačil za sebou ani pořádně zasunout dveře. Na sprchu ale nezapomněl. Postil ji, aby přehlušil všechny zvuky úlevy. Rázem bylo po infarktu. Přešlapující Baśka udělala totéž. Až na sprchu. Nepustila ji. Dveře však zasunula tak rázně, že při otevírání ji musel Arnošt přispěchat na pomoc. Opět chvilka napětí, studu, či pocit společného provinění? Sáli před sebou tak blízko, že s problémem by se mezi nimi dal protáhnout nejtenčí padesáti gramový pauzák. Po chvilce strhujícího napětí, objal Baśku okolo ramen a vytlačil zpět k otevřeným dveřím chatky. Klekl si před ni a pečlivě začal odstraňovat všechny nečistoty a kamínky na podlaze. Vzal velký arch papíru, položil ho téměř před ni a začal kreslit. Na tvorbu portrétu ne zrovna příliš vhodné místo. Nepřirozeně se u toho kroutil, hlavou ji vrážel do lýtek a jediné, co dokonale viděl, byla její bosá chodidla. Kde má boty? Ona byla bosá pořád? Až potom uviděl u dveří tenisky, které z určitostí nebyly jeho. Byl úplně mimo. Těmi chodidly byl tak fascinován, že se několikrát musel praštit do hlavy, aby mohl pokračovat v kresbě.

Po dost dlouhé době, docela zdařilou skici nervózně odhodil. Posunul svůj skicák hodně dozadu, kam jen to šlo, skoro až na toaletu, a zapálil několik svíček. Na chatě jich byla plná krabice. Ne z důvodu romantiky, ale pro případ, že by nešla elektřina. Zhasl velké světlo, a aniž by se ptal, zvedl jí ruce a začal svlékat mikinu. Nebránila se, nic neříkala a jen se smála. Po chvilce kreslení se zastavil a cosi nesrozumitelně zamumlal. Spíš jen gesty dal najevo, jestli by si mohla sundat i kalhoty. Bez nejmenšího protestu ho uposlechla. Když je odhazovala na postel, zhasla skoro všechny svíčky. Znovu vybuchla smíchem. Poslušně ale stála na svém místě jako přikovaná. Arnošt, naprosto vážně vstal, chytil ji kolem pasu a vysunul skoro ven z chaty. Snažil se ji natočit tak, aby kužel měsíce dokonale osvítil vlnité křivky jejího těla. Někde mezi tužkami našel gumičku a zručností kadeřníka svázal její dlouhé vlasy v ohon. Zlehka ho přehodil přes jedno rameno a trochu poodstoupil. Stále nebyl spokojen. Znovu k ní přikročit a omluvně, jemně pohladil její paže. Nebylo v tom nic erotického nebo chlípného. Jen předzvěst jeho dalšího úmyslu. Rozepnul ji podprsenku a sundával ji tak, aby se při této činnosti vyhnul pevným ňadrům.

   Už se nesmála, ale nebyla ani vážná. Dál nepohnutě stála a on naslouchal tónům jejího srdce. Cítil vzrušující teplo sálající z jejího těla. Přirozený stud a strach byl povýšen na ušlechtilou úroveň. Stala se múzou. Stala se součástí umění. Znovu před ní poklekl. Docela blízko. Jeden by si mohl myslet, že jí chce požádat o ruku. A ona, i když ho vůbec neznala, určitě by řekla ANO. I přes logickou návaznost nastal zvrat. Trošinku byla zaskočena. Pozvolna jí sundal i kalhotky. Opatrně, jako když leštíte vzácnou broušenou číši. Nejprve jednu nohu, druhou, a kalhotky téměř ukázkově poskládal a odložil do křesla. Nespěchal, nekreslil, jen se díval. Znovu zapálil svíčky, které se před tím podařilo Baśce uhasit. Úchvatná scenérie. Vznešená nahota a nadšení. V očích Arnošta plála podivná zář. Odraz měsíce, možná žár svíček, a možná, aniž by to oba tušili, rodilo se nové přátelství. Vztah, který asi nikdy nedozraje do takové míry, aby přetrval, v jistém okamžiku však oba protne velmi intenzivní silou a navodí pocit, že okolní svět přestal existovat. Jsou jen oni. Touha je silnější, mnohem silnější než chladnoucí vybledlé závazky. Srdce bije jako splašené a vy musíte. Vydáváte se na cestu, o které velmi dobře víte, že nikam nevede. Ale jdete ji prozkoumat. Musíte jít dál a zhřešit. Byť jen s tužkou v ruce.

   Znovu se pustil do kreslení. Pracoval perfektně a doslova si vychutnával každý detail. Když už byl prakticky hotov a na papíře byla její věrná kopie, něčí stín překryl svůdnou siluetu Baśky. Do otevřených dveří vstoupila udýchaná Katarzyna. Ledva lapajíc po dechu, s otevřenou pusou koukala na ten bizarní výjev. Nahá neteř a před ní klečící človíček. Zhluboka se nadechla a chtěla něco říct. Určitě měla něco na jazyku, když tu náhle zbystřila pozornost. Na zemi zahlédla skici své neteře. Sklonila se a bez komentáře si ji začala uznale prohlížet. Vlastně nikdo nic neříkal. Dost trapné ticho přerušil až nepřirozený zvuk rolovaného papíru. Klečící Arnošt, Baśka stále nahá, a Katarzyna rolující skicu. Když skončila, zastrčila rolku pod paži a znovu si dost hlasitě zhluboka oddechla. Asi naschvál. Určitě naschvál. Jen nebylo zřejmé, komu ten povzdech patřil víc. Z určitého hlediska mohl patřit všem třem. Jedné, že je neřestnice, jednomu, že je starý kozel, a jedné, že i ona by byla ráda, kdyby jí něco podobného potkalo. Katarzyna se otočila a odešla. Arnošt jen nadzvedl obočí, jakože problém, kresba je v háji! Dál mlčky hleděl na svou múzu a nebyl si jist, jestli bude ochotna dál stát modelem. První se vzpamatovala Baśka. Se slovy „jest mi zimno“ za svou tetou zavřela dveře a vklouzla do postele. Co vklouzla, vhupsla tam. Zavrtala se pod hebkou deku z ovčího rouna a zpod přikrývky blikaly jen její svůdná kukadla. V ten okamžik se zdálo, že chodem událostí je trochu zaskočen Arnošt. Ani v duchu ho nenapadl takový zvrat scénáře. Mezi prsty stále svíral tužku, zoufale hledal místo, kde by položil skicák a nebyl si jist, co s hořícími svíčkami. Má je rozložit okolo postele? Na kresbu nahé ženy v posteli nebyl vůbec připravený. Ostych, možná až stud, mu nedovoloval chovat se přirozeně. Nyní to byla úplně jiná nahota. Je obrovský rozdíl mezi nahou dívkou stojící modelem a nahou dívkou v posteli. Vzrušení prožívané srdcem se přirozeně přeneslo do jiných partií těla. Přisedl na krajíček postele a váhal. Chtěl ji říct, že s kresbou, tedy pokud by souhlasila, budou pokračovat zítra. Dostat ji do postele nebyl jeho prvotní záměr, ale když už? No, nevyžene ji přece. Reakce Baśky byla ale znovu překvapující. S dalším výbuchem smíchu, rezolutně zavelela: „Nie w butach! Pan nie jest taka duża świnia”. Arnošt si tedy poslušně sklonil a pomalounku začal rozvazovat tkaničky. Naproti tomu Baśka, jako-by dostala injekci. Svižně vyskočila zpod přikrývky, zezadu k němu klekla a přitulila se. Její nahá kolena se dotýkala jeho pasu a on, aniž by se otočil, dopodrobna vnímal každý detail její krásy. Přesně věděl kontury těla. Všechen ten půvab měl čerstvě vrytý v paměti a nyní začala další etapa. Intenzivní probouzení dlouho opomíjených smyslů a chutí.

Výměna rolí pokračovala. Začala ho svlékat. Když on svlékal ji, vyhýbal se zbytečným dotekům. Naproti tomu ona se o něj doslova drsně třela, Laskala ho celou svou bytostí a oblečení z něj přímo rvala. Knoflíky na manžetách košile padly za vlast. Každé trhnutí bylo obrovským impulsem pro ještě větší inspirací. Elektrošoky. Znovu byl v mrákotách. Vlastně se ani neprobral z prvního snu a prožíval další. Objevoval holou, dočista nahou skutečnost. Její krouživé pohyby v něm umocňovaly představu, kterou hned zítra zvěční do kusu kmene.

   Nikdy v životě se mu nestalo, že by mu nějaká žena při milování vykala a oslovovala ho pane. Trochu nezvyklé, ale milé. Konec konců byla o mnoho mladší, tak proč ne. Mezi krásným vzdycháním také mnohokrát slastně vyslovila „Mój Boże” a on se tak skutečně cítil. Usnul. Spal jako kojenec a vůbec nevnímal, že chatař přivezl snídani. Baśka vyběhla jen tak. Oblečená jen v jeho roztrhané košili a od chataře si vzala i svou snídani.

Arnošt neměl a nemohl mít ani netušení, ale právě se začala psát jeho nová bulvární, ba přímo celebritní historie. Když se konečně kolem poledne probral a přidal se k ostatním řezbářům, bez štiplavých poznámek a komentářů se to neobešlo. Dalo se to čekat. Největší záhadou byla košile. Všem to vrtalo hlavou. Neskutečně.

   Bez ohledu na řeči, Arnošt zaníceně tvořil. Skici nepotřeboval. Baśka se od něj prakticky ani nehnula. Ve den pózovala v plavkách, v noci nahá. V pátek už nebylo pochyb. Každý si mohl prohlédnout úchvatné tvary polské bohyně. Mezi stehna její sochy zasadil hrnčířský kruh a své dílo nazval podle nočního krouživého vnuknutí: „Nahá hrnčířka.“

   V sobotu se nenašel nikdo, kdo by tomuto dílu nedal svůj hlas. S převahou zvítězil a znovu se na jeho adresu snesla spousta posměšků: „Svoje dielo si mal nazvať globalizácia!“ „Čehúň s poľskou inšpiráciou a zvíťazil na Slovensku.“  Nebo také: „Miesto hrnčiarskeho kruhu si mal zvečniť seba.“ A jiné podobné hlášky.

    Baśka neodcestovala domů. I další týden zůstala s Arnoštem v té malé chatce a vyřezávání zaměnili za procházky přírodou a milování. Opalovali se na sluníčku a milovali se. Poslouchali cvrlikání ptáků a milovali se. V noci, když je probudil svit měsíce a vzájemná touha, znovu se milovali. Milovali se prakticky stále a nebylo snadné říct, pro koho z těch dvou to bylo větším potěšením. Týden nekonečné rozkoše. Týden jako-by mimo realitu. Týden z jiného světa.

   V neděli si cestou domů udělal Arnošt zajížďku do Bohumína. Baśku posadil do vlaku směr Katovice-Krakov a ona, s těmi krásně bělostnými zoubky, se na něj naposledy usmála. Při odjezdu vlaku si políbila dlaň a polibek, jako pírko odfoukla směrem k němu. Na celém těle mu naskočila husí kůže.

„No nic,“ oklepal se a trochu šibalsky si pomyslel: „I příští rok si musím sebou vzít podkovu.“

Plný nových zážitků a s pocitem dvojnásobného vítězství se vydal na cestu domů.

Příběhy z pera gynekologa.

epizoda druha

Hippokratova přísaha

Dnešní příběh začal v době, kdy jsem o vlastní lékařské praxi ani jen nesnil. S jistou obavou, možná až despektem, jsem očekával pohrdavou nadřaděnost budoucích kolegů a kolegyň. Bylo mi jasné, že začátky nebudou lehké, ale každý si tím musí projít. Na druhé straně, byl jsem rád, že nastupuji na renomovanou gynekologickou kliniku Universitní nemocnice. Pomyslné karierní dveře jsem viděl pootevřené tím správným směrem.

Ale hezky popořádku. Nejprve slavnostní promoce a potom všechno ostatní. Zdálo se být neskutečné, že bezstarostný život končí. Následovat bude už jen práce, rodina, děti, vnoučata, důchod a smrt. Hrozná představa. „Fakt, všechno krásné je v háji.“ Zítra se rozběhneme do všech koutů republiky a půjdeme svou cestou.

Sobota ale patřila promocím, rodinám, snoubenkám – snoubencům a také velkolepým oslavám. Musím se přiznat, v mém případě také trochu závisti. Ano, záviděl jsem. Ondřej, neskončil zrovna s červeným diplomem, ale o to štědřeji byl odměněn. Od dědy (nebo po dědovi?) dostal byt. Jak jinak, v samotném centru města. Od rodičů Superba v plné výbavě a na ministerstvu zdravotnictví místo koordinátora poradců ministra. Z medicínského hlediska výhra ve všech směrech. Nejvíc z pohledu pacientů, vlastně pacientek. On by skutečně nebyl dobrý lékař. A plat? Samozřejmě mnohem větší, než jsem si dovedl představit. Anebo také jen kecal. To dělal velmi často. Ale flek na ministerstvu měl černé na bílém. Hold, někdo se umí narodit.

„Dřív než se rozprchneme, musíme ten bytík a auto řádně pokřtít. Zítra v jedenáct u mě. “A rozdal pozvánky. Jak jinak, tištěné na zlatých kartičkách. Asi aby bylo zřejmé, že s tu oslavou myslí vážně. Víc s námi nediskutoval. A skutečně, v neděli byl ve všech třech místnostech bytu připravený honosný raut a pod balkonem stuhou ozdobené novučičké auto. Vínově červená metalíza. Vůbec nejdražší barva, která na trhu je. Nikdy jsem Ondřeje moc nemusel a nyní jsem se divil sám sobě. „Co já tu dělám?“ Byt byl fajn. Klenby a vysoké stropy dýchaly historií a jeho exkluzivitu podtrhoval obrovský balkón – terasa, která byla přes půlku činžovního domu. Protentokrát místo vyhrazené pro kuřáky. „Kouřit tu můžete, chraň vás ale ruka páně házet nedopalky na moje nové fáro!“ Prostě Ondřej. Nemohl si odpustit svůj zbytečný komentář. Nicméně, balkón byl stále plný. Popravdě? V této fázi života jsme si na nekuřáky ještě nehráli.

A potom to přišlo. Nedělní provoz nebyl nikterak silný. Zcela rovná ulice, jednosměrka, a protože bylo nedělní dopoledne, spousta volných parkovacích míst. Jeden z šoférů si to nekompromisně namířil na bílou stuhu obepínající karosérii Ondřejova auta. Jako zuřivý býk. Třpytící krása se bleskově měnila na kopu šrotu. Vypadalo to tak, že Ondřej vyskočí z kůže i z balkonu současně. Dřív, než se stařičký šofér stačil vypotácet zpoza volantu, byl dole a řval. „Ty hovado, ty ožralo!“ Začal do něj bušit jako do boxerského vaku. Hlava nehlava. Všichni bez výjimky, skutečně všichni, včetně mě, bezmocně jsme přihlíželi tomu bizardnímu divadlu. Jako jediná se z toho šoku probrala Eliška. Vybrala z kabelky mobil, vytočila 112. Docela přesně popsala místo a sled událostí. Stařík se mezitím bezvládně sesunul na dělicí čáru, a to už i Ondřej vytáhl mobil. Ale místo telefonování začal dokumentovat místo havárie. Byl to tak rychlý sled událostí, že jsem ani nepostřehl, že Eliška už netelefonuje. V okamžiku, kdy se začala sklánět nad ležícím staříkem, pomyslel jsem si: „Wow, kde se ta holka tam tak rychle vzala?“ Zpoza rohu se vyhoupl policejní hlídkový vůz a vzápětí k nám dolehl i zvuk sirény přijíždějící sanitky. Jako-by to všechno bylo jen zinscenované. Jako nějaké cvičení. Jen ten stařík tam hrál nějakou podivnou bezvýznamnou vedlejší roli. Všichni tak nějak víc sledovali Ondřeje.

Konečně dorazila i záchranka a balkon byl rázem prázdný. Nebylo toho, kdo by někam nepospíchal. Všichni téměř bez řečí balili saky paky. Ještě chlebíček do ruky, případně na chleba pečenou klobásu a beraní rohy, a vypařili se. Přímo sublimovali. Prostě zmizeli bez náhrady i bez rozloučení s hostitelem. Oslava ještě nezačala a už i skončila. Raut by i tak musel skončit. Ondřej musel na policii. Bez rozloučení jsem odešel i já s Eliškou.

Ve večerních správách jsem si s pocitem hanby vyslechl: „Čerstvě promovaný lékař neposkytl pomoc řidiči auta, který po infarktu naboural do jeho zaparkovaného vozidla. Místo pomoci ho surově napadl. V jeho zběsilém útoku mu zabránila až přivolaná policejní hlídka.“ 

Tu se musím Ondřeje zastat. Nebyla to pravda. Chudáka ležícího staříka si při příjezdu hlídky, mimo Elišky, nikdo jiný nevšímal. Bohužel, ani policie. Jediný, kdo se přičinil o oživování, byla Eliška. Následně záchranka. Zpráva pokračovala: „Řidič havarovaného vozidla byl v kritickém stavu převezen rychlou zdravotní službou do nemocnice, kde na následky mnohačetných poranění krátce poté zemřel.“ O Elišce ani slovo. Naštěstí ani o nás. Ani o terase plné lékařského výkvětu. Rozklepal jsem se jako bych měl zimnici. Můj žebříček hodnot jsem najednou viděl v úplně opačném světle. Ještě jsem nenastoupil do práce a už tu byla smrt. „Proč jsem ráno raději nejel rovnou domů.“

Den bez kalhotek

aneb

naostro je to snadnější

Popíjím kávu, poslouchám ranní show a najednou jako by do mě něco píchlo. Než jsem si stačil uvědomit, co to je, téměř nahlas jsem si opakoval slova moderátora: „Dnes je den bez kalhotek“.

„Co říkáš dědo?“  Z vedlejšího pokoje se ozvala vnučka. Bylo zřejmé, že ona tuto informaci svými oušky nezachytila. Což je divné. Mnohdy mám pocit, že ona slyší všechno. I to, co nemá. Zdá se, že je duší někde jinde, že je zabraná hrou s panenkami a kolem ní přestal existovat svět. Ona ale jen tak pozvedne jedno oko, druhým stále sleduje panenku a nic neříká. Jen naslouchá, případně nenápadně pozoruje okolí. Samozřejmě dělá, že to či ono se jí vůbec netýká a ani to nekomentuje. Potvůrka malá.

Jako tuhle. Jako bych mněl tušáka, že to nedopadne dobře. Bedlivě sledujíc vnučku, ve snaze ujistit se, že neposlouchá, téměř šeptem jsem manželce sdělil, že sousedka opět neumyla chodbu. Jen přetočila číselník bytů a znovu padl úklid chodby na nás. Manželka: „Tak se na to vyprdnu i já a je to.

Přeci se s nebudu hádat!“ To už vnučka zbystřila pozornost a bylo zřejmé, že jí nesmí nic uniknout. Ale mohla vědět o čem je řeč. Tím jsem si byl jist.

Druhý den, dávno jsem na včerejší rozhovor s manželkou zapomněl, sotva otevřu dveře od bytu… u výtahu stojí sousedka. „Nemusíte spěchat, já podržím výtah“ zašvitořila. Chtěl jsem napomenout vnučku, že nepozdravila, ale vlastně ani já jsem nestihl pozdravit. Vnučka mě ale předběhla: „Dědo, to je ta paní, co neumývá chodbu?“ Krve by se ve mě nedořezal.  Naštěstí to ale byla jiná sousedka a cestou dolu se i ona svěřila s podobným pocitem. I jí se občas zdá, že místo úklidu jen otočí kolečko s číslem bytu. Situaci jsem nakonec vítězoslavně zachránil laxním konstatováním: „Ale co, vždyť tam máme čisto. Nač to stále umývat“ A bylo to.

Den bez kalhotek. Vrtalo mi to hlavou. Oslavuje se to nějak? Třeba jako MDŽ? Pohlednice, karafiáty, gratulace, tolerované oslavy na pracovišti. Panečku, to byl svátek. Tedy ono se to snad slaví stále, ale ne jak našich čas. Nepotřebovali jsme moderátora ranní show a kalhotky tak či tak šly dolů. Ale proč zrovna 22.6.? Chápal bych, kdyby se tento den nějak tak spojil s Valentýnem. Nebo třeba i tím MDŽ. Uznávám, to je ještě zima. Nebo třeba první den prázdnin. Konečně volnost, radost, teplo. Tak i ty kalhotky mohou zůstat v šuplíku. A věřte, viděl bych v tom i jistou logiku.

„Už jsi oblečená?“ Hlasem jsem kontroloval stav připravenosti vnučky na dopolední procházku.

V plánu byly houpačky, prolézačky, kolotoč – prostě dětské hřiště a možná i zmrzlinka.

„Nemůžu si vybrat gaťky! “ Hlásila vnučka. Už už jsem měl na jazyku ať se na to vyprdne, že dnes je stejně den bez kalhotek. Ale ovládl jsem své emoce a jen suše jsem podotkl: „Tak si něco honem oblékni. Já mám kávu skoro dopitou. Nebo mám jít na tu zmrzlinku sám?“

To zabralo. Poslední doušek kávy a už mě tahala z křesla. „Tak už pojďme dědo, už jsem oblečená.“

„A gaťky máš?“ „Mám“ a bez studu a hanby mi ukázala důkaz pravdivosti svých slov.

V duchu jsem si pomyslel, že takto je to přece jen lepší a určitě jsem měl pravdu. Cestou do parku pofukoval mírný větřík a já jsem bedlivě pozoroval maminky kráčející před námi. Už jsem měl připravenou i slavnostní řeč. Že když náhodou zafouká víc a já uvidím, že ony poctivě dodržují tento svátek, že jim popřeji ať jim to tam dole dobře fouká. Jakože takové homonymum. Nezafoukal.

Na prolézačkách se dokonale vybláznila, ponaháněla kolotoč, nakonec i ta vytoužená zmrzlinka byla.

Cestou domů jsme to vzali opačnou stranou. Kus před námi podivně pobíhala nějaká stařenka. V dlouhé sukni, až někde po kotníky, jí to zrovna moc nešlo. Vypadalo to tak, že každou chvíli zapacká a upadne. Běhala, jako by něco hledala. Stále se otáčela, rozhlížela se a nakonec, když zjistila, že loudáme, vykasala sukni ke kolenům, stoupla si rozkročmo a na chodníku udělala mokrou loužičku.

„Dědo, ta paní čurá! Nebude mít mokré gaťky?“ „Uf, no co už. Ona je asi nemá.“

Vnučka zůstala stát, chvilku bylo ticho, a když ta stařenka někde zmizela, pronesla: „Fuj, já ráno v rádiu slyšela, že dnes je den bez kalhotek, jen jsem nevěděla proč. Takto se to oslavu dědo?“

Až mě zamrazilo. Dokonale mi vzala vítr z plachet. Jako by nejen co říkám, ale i to na co myslím. Člověk si fakt musí před dětmi dávat pozor a vážit slova i myšlenky.

Příběhy z pera gynekologa

epizoda první

Zbabraná kariéra

Karolínka se narodila jako úplně normální zdravé dítě. Plná temperamentu, nadšení, mnohdy až živelnosti. Naprosto vůbec se nedala srovnávat s ostatními dětmi. I co se týkalo růstu. Rostla jako z vody a všichni kolem zářili štěstím. Jásali nad její šikovností, dravostí a líbezným úsměvem, když si prosazovala své. Pokud byla miminko, nebylo to tak výrazné. Postupem času ale všechny děti kolem převyšovala nejmíň o celou hlavu. A zdálo se, že i intelektem. Své počínání jako by měla předem dobře promyšlené. Dokázala být tvrdohlavá, zpupná až agresivní. Nebyl to však následkem nějaké události. Bylo to cílené. Jen nikdo netušil proč. Něžnosti či mazlení, to dávala jen za odměnu. Naproti tomu škubáním vlasů a škrábanci nešetřila nikoho. Když měla pocit seberealizace, když ji někdo obdivoval a doslova se před ní až ponižoval, potom bylo všechno v nejlepším pořádku. Ona se však žádnému přání podřídit nedokázala. A to ani, i když i z jejího pohledu, to mohlo být velmi zajímavé. Vypadalo to tak, že odmítání bylo pro ni největší zábavou. Čím víc byla arogantní, tím to bylo zábavnější. Při každé příležitosti. Tetičky, strýcové, postupně přivykli, pokud nechtěli utržit nějakou ránu či škrábanec, uznat, že Karolínka má vždy pravdu a hádat se je zbytečné. Pro rodiče to byl neřešitelný rébus. Při návštěvě psychiatra jako by tušila, kde přesně je. Hrála ohromné divadlo. Najednou z ní bylo nejhodnější a nejroztomilejší dítě na této planetě. Poslušně si hrála, chtěla si povídat, pochovat se, mazlit, a světe div se, co doma nikdy neudělala, dokázala poprosit o hračku, a dokonce i poděkovat. Hrála roli naivního až hloupoučkého dítěte. Byla z ní Barbie – princeznička – komediantka. Došlo to tak daleko, že doktor se víc zajímal o zdravotní stav rodičů než o ten Karolínčin. Nevzdávali to. Po vystřídání více ambulancí se našli i tací, kteří rodičům věřili. Když vyloučili ADHD a podobné diagnózy, jeden z lékařů se soustředil na doposud opomíjené detaily. Proč darovaným panenkám surově odtrhne hlavu, ruce i nohy a potom je v naprosté apatii odkopne pod postel. Zato s kladívkem, s mečem anebo třeba autíčky, to si dokázala hrát celé hodiny.

S nástupem do školky, při sžívání se s dětským kolektivem, se všechno ještě víc zkomplikovalo. Za nic na světě nechtěla chodit v šatičkách anebo v sukni. Po dalším podrobné vyšetření byla identifikovaná silná porucha osobnosti provázena absolutním odmítáním vlastní sexuální identity. Nepomohla ani názorná (na první pohled dost primitivní) ukázka, jak vypadá chlapec a jak holčička. Po skočení vyšetření hrdě vyhlásila: „Já jsem chlapec a bimbáska nepotřebuji.“ Další odborné vyšetření ale prokázalo, že ne všechno se děje v hlavě. Přestože podle pohlaví by měla být holčička, podle hormonů a množství testosteronu je jasný chlapec. Hormonální léčba ale u tak malého dítěte nepřipadala v úvahu. S tou se může začít až v dospělosti.

Po dlouhých peripetiích s vedením školy a úředních zvrácenostech sociálky, následovalo stěhování. Bylo rozhodnuto. Do druhé třídy nastupovala jako Karel Pagan. Hned první den školního roku se ukázalo, že dané rozhodnutí bylo víc než správné. S tím jak jí (mu) byl přiznán statut chlapce, najednou se změnila (změnil) o 180°. Vzorně se učil, byl pilný, snaživý. Vždy musel být nejlepší. Až se mu kluci začali posmívat, že je jako baba. Že je hnusná šprtka. Pro jeho urostlou postavu a vrozenou aroganci stačilo, aby se na ně škaredě podíval a bylo po posmívání. Ale i jiné nástrahy života dokázal inteligentně (promyšleně) zvládat. Třeba při fotbale. Kluci si odběhnou, vyčurají, oklepou a pokračují v hře. On si vždy našel nějaký vhodný keřík. Když ho jednou nějaký kamarád přichytil, jak dřepí, pohotově se vymluvil: „Myslel jsem, že musím i na velkou. Byl to ale planý poplach. Jen jsem si uprdl.“ Potom se tomu všichni ještě dlouho smáli.

Dospívat začal poměrně brzy. Jak jinak, k menstruaci se nepřiznal a rašící poprsí potlačil tvrdým posilováním. Paradoxně, díky splašeným hormonům, první chmýří mu začalo růst nejprve na bradě a až potom tam kde je to obvyklé. A kulturistika? Makal na sobě každý den. Ráno i večer. Na koupališti se za ním s okázalým zalíbením otáčely i mnohem starší děvčata.

Na střední škole ten zmatený guláš začala míchat i babička. „Karlíčku, takový šikovný chlapec, kdy nám konečně představíš svoje děvče?“ Jó, stáří bývá někdy ošidné a lidé rychle zapomínají. Ale i to Karel v pohodě zvládal. „Babi, ještě mám dost času a až nadejde vhodná chvíle, budeš první, která se to doví.“ Pravdou ale bylo, že děvčatům se víceméně vyhýbal. Začalo se o něm šuškat, že je asi tak trochu teplý. Nikdo to ale nemohl potvrdit. Přischla mu nálepka podivína.

S dovršením osmnáctky se rozhodl osamostatnit se. Opět dost svérázným způsobem. Rodiče (na jeho podiv) tvrdošíjně odmítali vystěhovat se z jejich vlastního bytu a najít si podnájem. Nechápal to. Zvykl si, že vždy se všechno děje podle jeho vůle. Jestli ale čekáte nějaký sadistický konec, musím vás zklamat. Nic takového se nestalo. Opět zaúřadoval jeho excentrismus a přijal hodně, ale hodně kontroversní rozhodnutí. Přihlásil se na Bohosloveckou fakultu. Na Kněžský seminář. A zase ta babička: „Karlíku, chlap jako hora a Ty chceš být farář? Vždyť jsi do kostela nikdy nechodil?“ V tom měla babička sakramentskou pravdu. Do kostela skutečně nikdy nechodil. Zklamaná ale nebyla jen ona. Zklamal i spoustu děvčat. Děvčat, které stále marně doufaly v jeho přízeň. Paradoxně, Kněžský seminář měl nástrah víc jak by se zdálo. Problémem nebylo studium, stále patřil k premiantům. A nebylo to ani čekání na vytouženou operaci. I s tím se dokázaly obě strany v pohodě srovnat. Seminář i on. Už jen pár formalit a bude z něj muž. Časem kněz. Se vším všudy. Problém mu dělala víra. Boží přikázání. Přesněji smilstvo. Pomineme-li jeho skutečné pohlaví, nikterak se netajil, že patří ke skupině semínárníků s homosexuální orientací. Mazlení a něžnosti, které v dětství razantně odmítal, nyní s radostí přijímal, a ještě raději rozdával. A to už byl jen krůček ke skutečnému hříchu. Přišel o panenství. Ve srovnání s běžnou populací děvčat, měl skutečně velkou výdrž. Přišel o to až ve svých dvaceti letech. A kdyby jen to. Byl těhotný. Věděl to hned. Ani nemusel čekat na menstruaci. Jen nevěděl, jak se má k něčemu tak podivnému přiznat. Ve skutečnosti se ani přiznat nechtěl. Líbilo se mu to. Užíval si sexu tak často, jak jen to bylo možné. A zdálo se, že i té druhé hříšné duši, právě takto páchaný hřích vyhovoval.

Když začaly první náznaky růstu bříška, věděl, musí s pravdou ven. Nejprve se však chtěl utvrdit, že to není jen planý poplach. Že to není jen takový prd. Navštívil gynekologa.

Představte si tu situaci. Do ordinace vám vstoupí vysoký, svalnatý, fousatý, skutečně hodně fousatý, vysportovaný chlap. Navíc oblečený v kněžském rouchu. A tento muž se dost nepochopitelně, až zoufale dožaduje gynekologického vyšetření. Něco ve smyslu: „Pane doktore, mohl byste se na mě prosím podívat? Asi jsem těhotný.“

No nekleplo by vás z toho?

Následně ani biskup neměl zrovna dobrý pocit: „Karlíku, Karlíku. Pro trochu smilstva jsi zahodil tak krásně našlápnutou celoživotní kariéru. Budeme se muset rozloučit. A ohol se. Prosím.“

A to všechno se děje v době, kdy tisíce párů podstupují útrapy umělého oplodnění.

Šesté boží přikázání

„Nesesmilníš“,

ale v hře jsou i další přikázání. Nepokradeš, nezabiješ…

Eva, jak příhodné biblické jméno. Celá uplakaná přiběhla k babičce, a v ložnici, které dominovaly velké načechrané peřiny, sedla na malý bobek před zrcadlem a zkoprněle hleděla před sebe. Přestože zrcadlo odráželo její věrný obraz, ona viděla něco velmi pokřivené. Nestávalo se to často. Poslední dobou k babičce skoro vůbec nechodila a už vůbec ne sama. O to víc byla babička překvapená a svůj údiv dala patřičně najevo: „Evičko“, začala na ni pozvolna. „Evičko, stalo se něco?“ Její hlas byl jako mámino pohlazení. Upřímný zájem, laskavost a blízkost spřízněné osoby, to vše vyvolalo záchvat bolestného pláče. Eva nebyla schopna ze sebe vysoukat souvislou větu. Zmohla se jen: „Babi, babi“ znovu se zaťala a s přimhouřenýma očima hleděla na odraz obrazu bez duše. „Tak už to vyklop“ zavelela babička a rázně si dala ruce v bok. „Babi“ zašeptala, „Babi, já se bojím jít domů.“ Babička nic neřekla, jen povytáhla krk. Jako když klisně chcete nasadit ohlávku. „Babí, dnes, babí!“ „Nóó?“ už přísným hlasem zareagovala babička. „Babí, nechtěla jsem. Babíí, hlas se jí chvěl a téměř ztrácela dech. „Dnes, dnes jsem byla znásilněna!“  Vyletělo to z ní jako dávka z kulometu, ale tak nějak přes zuby. Mám pocit, že v ten okamžik by jejím slovům nerozuměl nikdo. „Co jsi říkala?“ zakřičela babička. Eva jí ale nezůstala nic dlužná. Stoupla si, předklonila se, a zplna hrdla ji přímo do tváře, neznámě chraplavým hlasem, vykřičela danou skutečnost: „Byla jsem znásilněna. Už nejsem panna. Nechtěla jsem. Mám to za sebou!“ Důrazně dbala na artikulaci, a když skončila, ztěžka padla zpět na bobek. „Pane Bože, co se to jenom stalo chudinko moje.“ Už tiše reagovala babička. „Už jsi byla na policii? Zatkli toho zločince? V base musí skončit! Až tam zčerná parchant. Hajzl jeden.“ Na babičku nezvykle tvrdý slovník. „A kdo to byl? A kde se to stalo?“ Už to byla zase ta stará známá babička. Všechno musela vědět. Nad ostatními babkami chtěla mít navrch. Jen ona jediná, právě ona, je z celé vesnice nejlépe informována.

„Des v kostele, v zákristií, před chvílí, kaplan. Dne v kostele v zákristií mě znásilnil kaplan babičko.“ Zopakovala Eva. „Nechtěla jsem a on to udělal. Udělal to, i když jsem mu jasně říkala, že mi je teprve čtrnáct a chodím do školy. Že jsem ještě panna a nikdy v životě jsem to nedělala. Vůbec mu to nevadilo! Pevně mě držel a udělal to. “ koktala Eva.

Nastalé ticho by se dalo krájet. Nepřicházela žádná otázka, lítost, nebo vysvětlení. Jen ticho. A za hodnou chvíli začala babička: „A Ty se nestydíš? Ty se dopustíš smilstva, Ty porušíš šesté boží přikázání, Ty, Ty ve Tvém věku, Ty máš sex a Ty se tím ještě chlubíš?“ I babička na chvíli ztratila dech. Nebylo čemu se divit. Také to byla kulometní dávka. Nadechla se: „Opovaž se to ještě jednou zopakovat! Ty nebudeš dělat hanbu naší rodině! Taková ostuda“. Babička, zcela proměněná, nechala milou Evičku i se svým osudem v ložnici a odešla do kuchyně. Z kuchyně se ozýval už jen šramot hrnců a její stálé láteření: „Školačka jedna darebná. Taková ostuda, taková hanba“.

Přeci se jen vrátila. Místo slov porozumění, babička, takříkajíc dál přikládala pod kotel: „Podívej se, jak vypadáš? Oblékáš se jako nějaká coura a provokuješ. I kaplan je jen člověk a jeden se mu nemůže divit. Taková ostuda, taková ostuda. Nikomu nic neříkej a já hned zajdu za panem farářem. Hned budu, co se vlastně stalo a jaká je pravda. Kristepane můj nebeský“

Další hodina náboženství už nebyla v kostele, ale ve škole. Ve třídě. Místo kaplana jí vedl samotný pan farář a na otázky dětí, kde je pan kaplan, stručně, trochu posmutněle, odpověděl: „Cesty páně jsou nevyzpytatelné a pan kaplan už na farnosti není a nikdy nebude.“ Při těch slovech se stále díval na Evičku. Její oči ale nemohl vidět. Hlavu měla hluboce skloněnou a pokud by před ní opět bylo zrcadlo, asi by to dopadlo naprosto stejně. Znovu by nic neviděla. Tentokrát proto, že oči měla plné slz.

Jestli nyní čekáte nějakou senzaci, nějaké dramatické rozuzlení, musím vás zklamat. Kaplan zmizel, Eva skutečně nikomu nic neřekla, ani rodičům. A ani těhotná nezůstala. Vlastně by se dalo říct, nic nestalo. „Skutek se nestal“.  Jen už to nebylo jako dřív. I ona se s tím vším časem nějak srovnala, ale tak nějak po svém. Nebyla zlomená, ale nalomená určitě. Jako každá dospívající dívka uvažovala o svém těle, o pocitech, o lásce, o uspokojování svých tužeb. Ještě nedávno, strach by jí nedovolil na něco jako je sex ani pomyslet. Nyní, při hypotetických úvahách, které probírala sama se sebou, měla dost pádný argument.  Když se nestalo nic poprvé, proč by se něco mělo stát někdy příště. Obzvláště, když si bude dávat pozor.

Jen ten pocit křivdy, ten se nesmazal.

Pravdou je, že k babičce, i když bydleli v jedné vesnici, nikdy moc nechodila. Nyní se návštěvám u ní bránila zuby nehty. A když náhodou ona přišla k nim, okamžitě utekla ke kamarádkám a vysvětlovala to tím, že babička nějak divně páchne a nemůže ji ani cítit. Což ve své podstatě byla asi pravda. Téměř stejný postoj zaujala vůči kostelu a hodinám náboženství. Tam bylo vysvětlení trochu složitější, ale i tu našla u rodičů pochopení.

Co ji však tížilo nejvíc, bylo mlčení. Probírala všechny možné argumenty a vždy přišla k závěru, že když bude mlčet, bude to asi to nejlepší. Když by s odstupem času řekla pravdu rodičům, mohlo by se stát, že by se táta s mámou kvůli rozhodnutí babičky tak pohádali, že by se možná i rozvedli. I tak je ten jejich vztah nějak vachrlatý. Nebo by se rozkmotřili s babičkou a bylo by to špatné pro všechny. Kdyby šla na policii a k soudu, určitě by se to časem všichni dozvěděli, kaplan by to popřel, babička by proti bohu svědčit nemohla – odmítla, a ona by musela chodit kanálem. Když by to řekla kamarádkám, nedej bože kamarádům, bylo by to Faux pas jako prase. Komu se svěřit? Budoucímu manželovi, partnerovi? Aby měl v ruce trumfy? Další blbost. Znásilnění je fakt zapeklitá věc a člověk – žena s tím musí žít celý život.    

Eva ve zmíněném příběhu žije dodnes s pocitem křivdy a kaplan? Nevím. Údajně je řeholník – misionář a káže víru v nějaké rozvojové zemi. A možná právě tam má ještě víc možností na ukojení svých choutek.

Závěr příběhu nechám na vás. Možná i vy najdete nějakou paralelu anebo si jen řeknete:

„To jsou jen fabulace, Skutek se nestal“.

Bájný podmořský život

aneb

na velikosti záleží

Za dávných časů, někde na přelomu starověku a novověku, v období, o kterém se až tak moc v učebnicích dějepisu nepíše, existovaly dva paralelní světy. Jeden velmi podobný tomu, co známe z dnešní doby, druhý podmořský.

Ten náš – suchozemský, byl tenkrát v mnohém jednodušší, prozaičtější a určitě i méně stresový. Lidé ve své přirozenosti dělali jen věci nevyhnutně potřebné. Tedy hlavně to, co bylo nezbytné a nezabývali se zbytečnými malichernostmi. Fungovat muselo jídlo (plné panděro), kde spát (nějaká střecha nad hlavou) a evoluce (sex jako nutnost pro zachování lidstva). A ještě pohyb pro zdraví. (Přesněji – stěhování z místa na místo.) Když se daný životní prostor zanesl odpadky, výkaly a ostatky pozůstalých, začal se tam šířit se mor a jiná chamraď. Nastala nutnost se přestěhovat na jiné – zdravější místo. Tolik jen krátká poznámka na úvod. Žádné korálky, žádná móda a už vůbec ne peníze. Každý si vzal, co potřeboval. Na co měl chuť a dost sil. Svou roli hrála i odvahu. Ne každý disponoval přebytečnou silou, ale když uměl rychle utíkat, ani tu odvahu nepotřeboval. Trochu později, když Eva začala blbnout s fíkovým listem, až potom, když se začalo něco skrývat a tajit, teprve potom začaly první intriky a můžeme hovořit o době přirozeného výběru. Nebo že by výběru podle přirození? Materiály, z kterých čerpám svá moudra, jsou několikrát překládány a vyklad stěžejních pojmu není vždy zcela jednoznačný. Jednou byly přeloženy z poličky na stůl. Potom ze stolu na okenní parapet. Z parapetu je opět někdo přeložil na stůl. Jak sami dobře vidíte, těch překladů bylo více. Chápejte to jako mou velmi důležitou poznámku. Možné jsou tedy obě alternativy. Nebo i víc. Nebo nic.

Ten druhý svět – podmořský, ten byl ještě jednodušší. Abychom to lépe pochopili, musíme jít do detailů. Do skutečných podrobností. Ukažte mi podmořskou pannu, jak plave a někde v pánevní oblasti si drží cosi zelené. To je totální blbost. A také zcela zbytečná se zdá být střecha nad hlavou. Aby vám nepršelo do příbytku? Nebo nepadal sníh? Nebo co? Samotnou kapitolou jsou korálky. V moři plném chaluh a řas by se korálky mohly snadno někde zaplést a neštěstí je na světě. Navíc, některé další živočišstvo by si mohlo zmíněnou ozdobu splést s útesem a máme zcela nový nečekaný problém. Je vymalováno. Nepřehlédnutelnou kapitolou jsou tolik opěvované peníze či směnky. Neboli platidlo. V moři jsou maximálně na dvě věci. Říká se na nic a na hovno. V tomto případě je to jen na jednu věc. Tedy na nic. Poznámka třetí. Opakovaně jsem absolvoval několik pokusů a vždy se stejným výsledem. Daný pokus zcela snadno můžete podstoupit i vy. Zkuste si vytřít zadek rozmočeným papírkem – byť vydaným Národní bankou. Nechci vás dostat do trapné situace a ani zbytečně konkretizovat, kde skončí vaše prsty. Konec poznámky.

Ale hezky šup, šipku, a zpět do podmořského světa. Dost diskutabilní se zdá být i plné břicho. Přežraný vodní tvor je málo mrštný. Téměř nepohyblivý a takříkajíc jde rychle ke dnu. Do kytiček. Prostě něco jiného ho sežere. Pro zachování rodu se z tohoto pohledu zdá být nejvhodnějším tvorem jedinec hladový. Nenažraný a doslova nadržený na každé sousto. Pojďme společně nahlédnout, jak tento fenomén tenkrát fungoval.

Horní část vodních tvorů byla velmi podobná skeletu suchozemských živočichů. Nutno podotknout, že to bylo krátce po době ledové a voda byla dost studená. Hodně studená. Skoro ledová. Nikdo z těch vodních živočichů se při práci, a dokonce ani při rozmnožovacím procesu nepotil. Tudíž, u tohoto vodního tvorstva, nevyvstala nutnost ochlupení. Nebyla potřebná depilace vousů, případně ožeh těla ohněm. Poznámka čtvrtá: Oheň pod vodou byl tenkrát dost velkým problémem. Oxidační vlastnosti trinitrotoluenu a bleskovice byly vymyšleny mnohem a mnohem později. Konec poznámky. Spodní část těla však byla více podobná rybám. Něco jako ocasní ploutev. A opět krátké odbočení. Toto pojmenování se částečně přeneslo i do dnešní doby. Zejména u pánů se říká, že tam dole mají ocas. Někdy také ploutev. Konec poznámky. Nezapomínejme, že hovoříme o reprodukci. Samotný akt rozmnožování se děl tak, že pár opačného pohlaví se o sebe třel. Zdůrazňuji, jen třel. Dřív, než budeme pokračovat, dovolím si opět krátké dovysvětlení. Pod pojmem pohlaví chápeme všechno, co slouží k rozmnožování. U žen to byla dlouhá podélná štěrbina v horní části ploutve a u pánů, zhruba v tom stejném místě, jen malinkatý, téměř nepozorovatelný šťuplíček. Ani při totálním vzrušení nic velkého. Ono by to totiž při plavání mohlo způsobovat nevídané problémy. Pánové by jen stěží drželi směr. Konec poznámky. Takže, když došlo k vytírání, vznikalo teplo. Teplem se oba zúčastnění dostali do varu a mohlo nastat toužebně očekávané vyvrcholení. V odborných kruzích označováno jako mokrý orgasmus. Dodnes platí všeobecné pravilo, že žena by v této fázi početí měla být dostatečně mokrá. Hodně mokrá. Spolu s vylučováním poševního sekretu, docházelo k vyvrhnutí vajíčka. Přesněji vajíček. Ony vejce byly umístěný v téměř průhledném plasmatickém obalu a ve stejný okamžik (téměř na sekundu) svůj orgasmus prožíval i vodní tvor mužského rodu. Svým spermatem se snažili, co možno nejpřesněji, zasáhnout onen průhledný plasmatický shluk. Snahou bylo trefit se do čiré hmoty. Pro drobný šťuplíček to byl vskutku velký problém. Ale vodní pánové se časem poučili a své sperma se snažili vystříknout trochu předčasně. Dost předčasně. Cílem už nebyl plasmatický shluk. Usilovali se trefit pouze do těch míst, odkud zhruba předpokládali, že bude vyvrženo budoucí potomstvo. Poznámka sedmá: Tento způsob se také zachoval až do dnešní doby. Včetně předčasného ejakulátu. I pánové dnešních dnů se zpravidla všemožně snaží zasáhnou všechno v okolí poševního otvoru. Navíc, doprovází to hlasitým řevem. Ten zvukový projev se udomácněl až po jisté době. Mělo to být důkazem mužné síly a chtěli tím odehnat rivaly taktéž toužící po činnostech směřujících k rozmnožování. Jak je každému známo, ve vodní říši se i při této činnosti většinou mlčí. Konec poznámky.

Asi bude lepší nadále se držet jen faktů a vědeckého popisu dané doby. Abychom lépe porozuměli odborné argumentaci, udělejme si krátké srovnání s dnešní dobou. Jak jsem se zmínil, ejakulát často končí úplně někde jinde. Ale nejen o okolí poševního otvoru, Přes ústní otvor se dostává do žaludku a ve změněné formě pokračuje do tlustého střeva a ztrácí tím své jedinečné rozmnožovací schopnosti. Případně, při zcela neplatném úkonu, se opět dostává do tlustého střeva. Tentokrát ale z opačné strany. Jindy zas, i bez zásahu kosmetického průmyslu, je používán jako dokonalá náhrada za pleťovou masku. Zdůrazňuji, je to nutné, někteří jedinci vlastně ani nevědí co dělají. Dokonce ani to, s kým to dělají. Druhý den poté, v kruhu svých přátel, jen předstírají, že šlo o rozmnožovací proces a chlubí svým výkonem. To je ale úplně jiná tematika. O tom snad někdy příště. A věřte, také to může být zajímavé. Ba dokonce poutavější než bájný podmořský svět. Konec osmé poznámky.

Když se vše podařilo a gejzír ejakulátu zasáhl plasmatický útvar, osud lidstva už stál jen na aktivitě životaschopných spermií. Cílem bylo narušit obal a prodrat se k vajíčkům. Z tohoto pohledu bychom to mohli považovat za ideální stav. Možná vás ty moje poznámky unavují. Tuhle si ale odpustit nemohu: Osud lidstva nestál jen na životaschopnosti spermií. Ono muselo stát i něco jiného. No a posuďte další neméně důležitý argument. Řekněte, který pár se dnes dosáhne v ten stejný okamžik k orgasmu a k tomu navíc s údem mimo těla? To zní až jako scifi. Popisovaný proces je cílem bádání mnoha gynekologů a genetiků z center asistované reprodukce. Přímo před očima by jim probíhal proces oplodňování. Žádné drastické zpětné zavádění vajíčka do dělohy. Fúha a ženy? Trochu se tře, vyvrhne vajíčka a víc se o ně nestará. Konec devítiměsíčních mrzutostí s velkým břichem. A také konec poznámky.

Evoluce v praxi. Téměř nic v pánevní části, dost hloupé tření, a je tu nejprve pulec, potom malá žabka, a nakonec krásna panna. Jako zcela mylné se zdají být další dvě protichůdné teorie. Jedna tvrdidla, že takto by zákonitě muselo dojít k záhubě podmořského života a druhá úvaha vycházela z opačného pohledu. Rozvíjela myšlenku, že muselo dojít k rychlému přemožení a ovládnutí světové populace vodním tvorstvem. Není tomu tak. Studená voda, konkurenční prostředí a vždy se najde něco, někdo větší, co vás sežere. Anebo posune dál k větším výkonům. Jen málokterá mořská panna přečkala nástrahy života. I tento jev se přenesl až do dnešní éry. I dnes je panna raritní jev. Aby mladá žena vydržela být pannou až do doby dospělosti, musela by být dlouhodobě udržována v umělém spánku. Ale i tu hrozí nebezpečí, že by jí nějaký zvrhlý pečovatel ve spánku o tuto výsadu obral. Konec desáté poznámky. Upřímně. Již v období vývinu, v počátcích pubertálního zrání, je pro mnohé dívky panenství spíše jako nechtěná přítěž – jako nějaké zlo. Něco velmi potupné, ba až hanebné. Všemožně hledají příležitost a při prvním vhodném (mnohdy i nevhodném) okamžiku trvale skoncují s tímto stavem. Ve všeobecnosti je to považováno jen jako nutný, byť výrazný posun v evolučním vývoji. Z filozofického pohledu, krok správným směrem. Malý krůček pro panu, ale velký krok pro zachování lidstva. K těhotenství se váže i výchova potomků. Výchova je ale součástí mého dalšího bádání. To je na dlouhou diskusi. Poznámka jen na okraj. Bránit panenský stav by mělo být protizákonné. Ba přímo trestné. Je to jako jít proti přírodě, proti sobě. Proč proti tomu zbytečně brojit a čelit touhám. Proč vytvářet nějaký mýtus o neposkvrněném početí. Konec poznámky a pojďme dál.

Touha, lačnost a ženská zvědavost vyhnaly mořské panny na hladinu. Nad hladinu. Jak známo, moře se v minulosti hemžilo rybářskými bárkami. Nadržení rybáři, spoustu dní od rodiny, od milované ženičky, a tudíž i bez sexu – nenazval bych to rovnou zoofilií. Vždyť ono to bylo do půl těla mnohem krásnější a méně chlupaté než to, co měli doma. Těch pár šupin dole, pro zkušeného rybáře žádný problém. A bylo to. Pro mořské panny úplně nová zkušenost. Novinka se šířila vodou jako blesk. Poznámka dvanáctá, blesk neberte jako dogma. Konec poznámky.

Občas se při této bleskové akci zkalila voda, a tudíž daný jev byl pojmenován jako „Turbid water“. Existuje i český jednoslovný překlad připomínající jisté mužské příjmení. Mohlo by to však být považováno za konflikt zájmů. Upřednostňování osobních ambic. Tudíž zůstaňme jen u toho anglického. Konec třinácté poznámky.

Vynikající bylo, že rybářům nestačilo jen tření, ale svým mohutným rozmnožovacím orgánem zatlačili plasmu i s vejci spět do jejich těla a pokračovali v této činnosti i když to už dávno nebylo nutné. Oplodňovací proces už byl úspěšně ukončen. Rybáři ale ne a ne přestat. Nedá se říct, by to bylo surové. Ale nelze ani hovořit o šetrném zacházení s tvory podmořské říše. Plasmatický obal byl údem rybáře doslova roztrhán uvnitř dělohy a mořské panny si musely zvyknout na fakt, že jim postupně bude narůstat těhotenské bříško jako suchozemským poběhlicím. Na obranu rybářů nutno podotknout, že někdy, v ten nejméně vhodný okamžik, nějaká drobná šupinka, v zápalu hry (pro rybáře to byla jen hra) se klidně mohla uvolnit. Jistě si dovedete představit onen traumatizující šok, když se něco zařízne do mužského rozmnožovacího orgánu. Mnohdy to mělo za důsledek. že se neujalo ani jedno vajíčko. Bylo tedy nutné tuto činnost opakovat i několikrát a s různými rybáři. Mořské panny (tedy ne doslovně panny) byly najednou víc nad hladinou než v moři a začaly si plně uvědomovat samy sebe. Řekl bych, svoji ženskost. K ženám to přeci jen mělo ještě hodně daleko. Krůček za krůčkem docházely k hlubšímu a hlubšímu poznání. Ale i rybáři si najednou začali víc uvědomovat jisté výhody. Jak víme, mořská panna byla zvyklá u toho mlčet. V tom nejlepším nezačala nahlas rozmýšlet, co nakoupit a také, že hned zítra musí uklidit ložnici, Že na stropě je hnusně velká pavučina.

Jiným rybářům spíše vyhovoval zatracovaný podmořský způsob rozmnožování. Konkrétně jen tření a náhodné trefování se do něčeho imaginárního. Existovala i skupina chlapů – chlapců, kterým stačila jen horní část těla. O tom, co mají tam dole, o tom neměli páru.

Podmořské panny se také musely naučit lépe a pozorně naslouchat. Když nějaký rybář (zejména ti starší), řekl, že by nejraději láskou snědl, neznamenalo to, že by je hned chtěl opékat na rožni. Naopak, bylo to jen gurmánská ochutnávka. Jazykem zkoumali všechny možné i nemožné štěrbinky a jak se ukázalo, tento způsob měl i svoje výhody. Byl to praktický návod na opětování velmi podobné činnosti. Oproti rybářům měly panny možnost něco vysát a částečně se zasytit. V moři se každé sousto počítá. Poznámka: Kousat ano, ale jen trošinku. Ukousnout ne. To by bylo po evoluci. Konec poznámky.

Bez následků to ale nezůstalo. Čím dál, tím častěji se stávalo, že takto zplozeni potomci se rodili bez ploutve. Byť to byl úspěšný hybrid, pro život ve vodě nebyl uzpůsoben. Došlo to tak daleko, že jednoho dne to Neptun už nevydržel a všechny panny i panice vyhnal na souši. Na pevninu.

Mnoho mužů – paniců, kteří přišli z mořských hlubin, se jen tak neschopně plácali a dost dobře nevěděli co se svým malinkatým ocáskem mají dělat. Poznámka patnáctá: Bohužel i tento stav platí až dodnes. Mnohdy víc, jak kdo by si kdy přál. Konec poznámky.

Podmořské panny, aby vyšly mužům vstříc, začaly uměle oddalovat své vyvrcholení. Doufaly, že muži budou šťastni a nebudou předčasně ejakulovat. Tak, jak jsem uvedl předcházejících řádcích. Poznámka poslední: Byl nejtragičtějši omyl v historii lidstva. Dodnes se nikomu nedaří tento akt zesynchronizovat tak, jak to bylo kdysi. Vždy někdo skončí dřív či pozdě. A lidé (zejména ženy) právě kvůli tomu se naučili lhát. Ty drzejší mají tolik odvahy, že neváhají lhát předem. Předstírají nejrůznější smyšleniny. Bolesti hlavy, menstruační bolesti, menopauzu, křeče v lýtkách, hodně alkoholu, nebo naopak málo alkoholu… nebudu všechno rozepisovat. Asi to znáte lépe jako já. Konec poznámky.

A děti? Malé hybridíky? Stále se rodí jako holátka a až časem začínají chlupatět, potit se a smrdět. Co se týká žen, převážně když jsou starší, už tam dole nebývají až tak mokré. Také, což je ještě horší, v některých případech se zdá, že jim znovu začínají růst ploutve. Ony to maskují, případně se snaží o chirurgický zákrok. Lidový název pro tento stav jsou haluxi. Ale ani pánové nemají vyhráno. S přibývajícím věkem se jejich rozmnožovací orgán znovu mění na malinkatý šťuplíček. Probléme není to, že už nejí ozdobou a ani na hraní. Když si hrát, tak maximálně sám se sebou. Na moři už se věnují jen rybaření a jejich ženy doma si s něčím tak titěrným hrát neumějí. Tím skutečným problémem je schopnost zaměřit. Trefit se. I když jsou dnešní pisoáry tomuto úkonu dostatečně přizpůsobené, problém trefit se přetrvává. Je to neblahý důsledek života v moři a nedá se s tím nic dělat.

Ve všeobecnosti platí, pro starší páry by jistou kompenzací mohlo být zmiňované tření. Toho není nikdy dost. Mokré i ty méně mokré, s velkým či jen se šťuplíčkem, všichni se rádi vrací k moři. Aspoň na krátkou rekreaci. Mnohdy si ani neuvědomují, že právě tam mohou být jejich kořeny. Že právě tam byl začátek všeho.

Ženy se automaticky svlékají a nahé se rády producírují po plážích. Svoje holátko, svoji štěrbinku bez chloupků a šupin vystavují na obdiv. Podvědomě vyhlížejí statného rybáře, případně Neptuna či Poseidona. Naproti tomu muži, bedlivě střeží všechny dívčí rozkroky a hodlají se aspoň chvilku spojit a třít se. Chtějí vystříknout své sperma a tak si splnit svoji odvěkou povinnost.

Zdá se, že bájný paralelní svět zcela vymizel. Že v mořích zůstaly jen ryby a tomu podobné živočišstvo. Ale jak jsem několikrát zdůraznil, to není zásadní problém evoluce. Ukazuje se, že největším problémem lidstva jsou panny. A to jen ty mořské.

Jak jsem výše zdůraznil, obava, že by se lidstvo přemnožilo, případně zaniklo, je lichá. Ke všemu dochází jen pozvolnou, nenápadnou transformaci. Obavu mám, kam to povede nyní. Na včasný zásah Neptuna bych až tak moc nespoléhal. Jako snadnější se jeví úspěšná likvidaci panenství. Pánové, musíte se víc snažit. V případě krize požádat o pomoc i kamarády a nepolevovat v úsilí tak dlouho, dokud právě ta vaše panna nepodlehne. Není důležité, kdo to udělá. Podstatné je, že na tento svět přivede kýženého potomka. Jen takto bude evoluční vývoj zachován.

Nečekaná poznámka: Koho ale zajímá nějaká evoluce. Podstatný je sex. Konec poznámky.

Zelené Vánoce a kopačky

aneb

evoluční vývoj od chlapce k chlapovi.

Od dětství mi stále někdo vsugerovával všemožné lidové moudrosti, přísloví či pranostiky.

Třeba to o té Kateřině, Vánocích, sněhu a blátě. Určitě ho znáte: „Kateřina na ledě, Vánoce na blátě.“

Na Kateřinu mrzlo až praštělo a podle zmíněného úsloví měly být svátky v duchu jarní idylky. Buzerák bez sněhu, na tankodromu blátíčko a poletující ptáci. Ještě rádodajná kojná a byla by to krásná vojna. A realita? Až na ty ptáky! Skutečně. Létali jsme jako namydlený blesk. To ostatní se pranostikám doslova vysmívalo. Mrzlo tak, že by suprák mazáka ven nevyhnal. Vlastně, nebylo toho, kdo by je vyhnal. Všichni supráci byli doma na opušťácích. Navíc, sypalo jako o dušu a sněhu bylo tolik, že jsme ho vétřieskami museli z kasáren vyvážet. Nicméně, pořád ho zůstalo dost. Na zametání, i na stavění sněhuláků. Věřící zobáci ho ve svým modlitbách nabízely i zadarmo. Jen nebylo komu. Nikdo ho nechtěl. Ale byl Štědrý večer a všechno se odehrávalo v nezvykle přátelské atmosféře. I ti nejdrsnější mazáci nějak zjihli. Tesknota se vplížila do jejich srdcí a nikdo po nás nechtěl předvádět hořící stromeček, nebo soutěž zázračného Santy. Zázračný Santa se dělal tak, že mazáci zavěsili svoje ponožky na okraj postele, jakože na krbu. Úkolem bažantů bylo, co nejrychleji je zaplnit dobrotami a případně připsat ještě nějaké rýmované přání. Nyní to byla pohoda.  Naopak, někteří mazáci, kterým se podařilo v balících, jakože od rodičů, propašovat do kasáren alkohol, tak nějaký ten hlt nabídli i nám – mladým uchám. Nejčastěji to bylo v plechovkách, které se běžně používaly na domácích zabijačkách. Tentokrát tam ale místo masa byla slivovice. Pro dokonalou autenticitu se plechovka přelepila papírovou etiketou z originální vepřovky. A bylo to. Podobný postup se uplatnil i s třešňovým kompotem. Podmínkou bylo zakoupit v prodejně Jednoty originál kompot. Domácí zavařeniny primárně vzbuzovaly podezření velitelů. Následný postup už směřoval ke stejnému cíli. Doma se nejprve otevřela sedmička kompotu, po scedění a zbavení kostek, třešně se vrátily zpět do poháru a místo původní sladké šťávy, sklenice se naplnila slivovicí. Lepší vánoční bowle jsem v následném životě už nikdy neochutnal.

Ale zpět ke štědrému večeru.

Výjimečně, už na čtrnáctou hodinu, velitel útvaru nařídil mimořádný nástup a vyhlásil rozkaz:

„Soudruzi, na základě nařízení náčelníka generálního štábu vám nařizuji – krásné prožití   

  vánočních svátků!“ Inu, rozkaz je rozkaz.

Chvilkové odmlčení bylo asi jen proto, aby nám poskytl prostor na vstřebání sváteční atmosféry a pokračoval:

„Dále nařizuji:

– na základě povětrnostních podmínek, zabezpečit, každé dvě hodiny odstranění sněhové

  pokrývky z bojové techniky,

– v areálu kasáren trvale udržovat prohrnuté a škvárou posypané všechny přístupové cesty,

– pokud teplota klesne pod -20 °C, každé 4 hodiny nastartovat všechny vozidla a patnáct

  minut udržovat motory v chodu! V případě, že za tu dobu nebude u techniky dosaženo

  provozní teploty, pokračovat tak dlouho, dokud této teploty nebude dosaženo!

K vykonání tohoto rozkazu nařizuji, velitelům všech jednotek, vytvořit jmenné seznamy a tyto odevzdat do patnácti minut náčelníkovi štábu ke schválení!

Šťastné a veselé!

Rozchod!“

A bylo po idylce.

Jediným světlým okamžikem dne byla večeře. Bramborovému salátu do dokonalosti sice ještě něco málo scházelo, v nabídce kasárenské kuchyně své místo také postrádalo filé, ale řízek, řízek fakt neměl chybu. Byl přes celý talíř a chutnal snad stejně, nebo možná i lépe, jako od maminky. Každý voják ještě dostal sáček s ovocem a potom už harmonogram práce fungoval podle rozpisu. Tedy podle toho rozpisu, který byl po odchodů velitelů mírně upraven rukou mazáka. Pokud šlo o práci, přátelská atmosféra a tesknota se ze srdcí mazáků rychle vytratila. Všechnu dřinu jsme musely odmakat my – holuby. Nebyl žádný prostor na idylickou nostalgii při sledování Tří oříšků pro Popelku. V jediném, v čem jsme si byli všichni naprosto rovni, byl fakt, že pod stromečkem si nikdo nic nenašel. Možná jen nějaké blbosti, spíš z recese, jinak nebylo co rozbalovat. Balíčky, které stihla pošta doručit ještě před Vánocemi, ty se kvůli alkoholu musely v kanceláři velitele otevřít ihned po doručení. Co bylo na zkonzumovaní, to se zkonzumovalo, to ostatní našlo své místo v plechových šuplících nočních stolků.

Skutečně, mrzlo a sněžilo celou noc. Paradoxně, moje prví zelené Vánoce byly dokonale bílé. Jeden by si mohl říct: „Krásné bílé Vánoce“. Celou noc jsem nezamhouřil oka. Nejprve poometat techniku, potom ji nastartovat a už byl čas vzít lopatu a krumpáč do ruky a hurá na cesty. Nejprve sníh a potom škváru. A pořád to stejné dokola. Nad ránem jsem hrál podobnými barvami. Tvář zelená, ruce bílé, a schopnost myslet na bodu mrazu.

Tím ale Vánoční idylka neskončila. Kolotoč rozbalování dárků pokračoval i po návratu vojáků z opušťáku. Večer, před dévéťárnou, byla nekonečná fronta a pomocník dévéťáka (absík) za mírný úplatek, v podobě hltu domácí slivovice, pouštěl mazáky do ubikací i s dovezeným chlastem. Netrvalo dlouho a byl, jak zákon káže.

Další pokračování dárkového šílenství nastalo až v prvních dnech nového roku. Pošta konečně dovezla balíčky, které se nepodařilo včas doručit. Některé doslova ožily. Vytékající substanci nezbytně provázel nelibý zápach. Co na tom, že ovoce už bylo shnilé a slanina plesnivá. Důležité bylo vědět, že někdo si vzpomněl. Anebo ne? Ani nevím. Stejně na tom už nezáleželo. Každý je mávl rukou a hnilobu hodil do koše.

Rok uběhl jako voda a bylo víc než jasné, že na moje druhé zelené Vánoce pojedu domů. Jako mazák jsem si mohl vybrat, jestli na opušťák pojedu na Štěpána anebo na Silvestra. Vybral jsem Vánoce. Abych mámě usnadnil rozhodování, přál jsem si kožené rukavice a kopačky. Rukavice proto, že ty pletené, co jsem nafasoval při nástupu na vojnu, vlastně už ani rukavice nebyly. Každý prst si našel svoji dírku. Ani režná nit už nepomáhala. A kopačky? Co nevidět bude jaro, a jako mazák budu mít právo hrát fotbal v kopačkách z pořádnými špunty. Jen bažanti hrají (musí hrát) fotbal ve vyfasovaných zelených teniskách.

Domů jsem přijel posledním vlakem. Dávno po štědrovečerní večeři. Bylo dost zvláštní, že u štědrovečerního stolu seděla celá rodina, ale jediným jedlíkem jsem byl já. Oni se jen dívali. Jako by kontrolovali, jestli si dostatečně vychutnávám domácí stravu. Pravdou bylo, že bramborový salát neměl chybu, a ani filé nescházelo. Jen ten řízek, spíš řízeček, působil jako zmenšená replika toho vojenského. Ale broskvový kompot vynahradil velikostní rozdíl a následovala povinná jízda směrem k dárkům pod stromečkem. Bylo hezké, že s rozbalováním se čekalo až na můj příjezd. Zejména pro mladší sestru to muselo být utrpení. Ale jaképak utrpení. Už není děcko a určitě ani panna. Říká se, že jedině tato ztráta je pro děvčata utrpením. Anebo je to naopak? Od jisté doby mám z těch pranostik bordel v hlavě. Rozhodně, ta moje, ta už to má dávno za sebou. Nechlubím se, ale něco o tom vím. Nyní nás čeká jen to krásné.

Ségra se jako první vrhla na kolena a každému doslova vnutila jeho dárek. Během půl minuty byly všechny dárky rozdány a následovalo hromadné šustění papírem. Nepochyboval jsem, že svůj dárek si vybírala sama. Mámě jen velkodušně dovolila, aby jej opatrně zabalila a položila na bezpečné místo pod stromečkem. Šminky, co jiného. Plastová kazeta plná odstínů celého barevného spektra. To by máma sama od sebe určitě nekoupila. Ve své podstatě, i máma určitě chce obdarovanému udělat dárkem radost, ale je až moc praktická. A táta? Ten je spokojený tak jak to je. Hlavně aby neměl žádné starosti. Po rozbalení mého balíčku jsem našel teplé ponožky (zelené) a kožené rukavice. Kupodivu, u obojího správná velikost. I to byla určitě zásluha sestry. Jen jsem se trochu strachoval, aby i kopačky sedly přesně na mou nohu. V případě, že budou malé, nebo velké, bude problém je vyměnit. Na Štěpánu musím být znovu v kasárnách. V dalším balíčku ale nebyly kopačky. Místo nich jsem dostal modré pracovní montérky. Máma hned přispěchala s vysvětlením, že až se vrátím z vojny, jako bych je našel: „Nebudeš je potom muset narychlo někde shánět.“ Ale požadavek, abych si je hned vyzkoušel, ten jsem dost rezolutně odmítl. Ségra to z úcty k rodičům nekomentovala, ale pro jistotu si začala pobrukovat nějakou melodii. Dělala to vždy, když hrozilo, že v nevhodný okamžik vybuchne smíchem. I když postupně zvyšoval intenzitu svého zpěvu, nezvládla to. Vyprskla tak, že musela odběhnou do koupelny a umýt si nos. Táta se zmohl jen na suché konstatování. Puberťačka. Všechny dárky už byly rozbalené a bylo jasné, že kopačky letos nedostanu. Fotbal budu muset hrát jako bažant. Ve vojenských zelených teniskách. „Fuj.“

Druhý den jsem se těšil, že tentokrát si rozbalím jiný dárek. Voňavoučký, heboučký, krásně tvarovaný. Prostě, moji Kateřinu, Káču, Kačenku. Ale od rána to bylo horší jako při vyhlášení bojové pohotovosti. Stále někdo přibíhal a stavěl mě do pozoru. Tetičky, strýcové, bratranci, a dokonce i nějací kamarádi. Všichni chtěli vědět, jestli jsem dostatečně připraven chránit vlast a kolik toho vydržím. Jedna slivovice za druhou. Když už to vypadalo tak, že další prověrku bojové pohotovosti můj žaludek nevydrží, vydal jsem se za Katkou.

Myslel jsem, že mi bude nadávat. Že spustí něco v duchu: „Místo toho abys spěchal za mnou a těšil se na spontánní a nekonečné milování, tak jsi se ožral!“ Opak byl pravdou. Byla jako máslo. Nezvykle milá a pozorná. Hezky mě objala a poděkovala mi. Dokonce se zdálo, že v koutku oka se jí leskne slza: „Skutečně jsem ráda, že ses ožral jako prase a takto mi to ulehčil. Rozcházím se s Tebou! Nedávno jsem seznámila s jiným chlapcem a nechci podvádět jeho a ani Tebe.“ „Waw, tak přeci jen jsem ty kopačky dostal“ vítězoslavně jsem prohlásil a nějak se mi z hoho všeho začal zvedat žaludek. Nedokázal jsem to ovládnout a dost nahlas jsem krknul.

„Je fajn, že to už víš a že to chápeš. A teď jdi raději rychle domů. Nechci, aby si moji rodiče mysleli, že jsi pozvracel jen proto, že jsem se s Tebou rozešla.“ Nic jsem nevěděl a ani jen netušil. Ale pozvracet se? Kvůli jedné babě? To fakt přehnala. Dost mě to urazilo. Sam pro sebe jsem procedil mezi zuby: „Tak co, tak by to bylo na blátě.“ Zmobilizoval jsem všechny svoje síly a znovu jsem si krknul. Tentokrát naschvál. To jen proto, aby lépe pochopila moje myšlenkové pochody. Několik promile alkoholu v krevním oběhu zabezpečilo, že mi to vůbec, ale vůbec nevadilo.

Jediné, o čem jsem byl stoprocentně přesvědčen, bylo, že až se vrátím do kasáren, na první vycházce si koupím kopačky. „Nebudu přeci hrát fotbal s bažanty ve vojenských teniskách. Takovou ostudu si neudělám.“