Den bez kalhotek

aneb

naostro je to snadnější

Popíjím kávu, poslouchám ranní show a najednou jako by do mě něco píchlo. Než jsem si stačil uvědomit, co to je, téměř nahlas jsem si opakoval slova moderátora: „Dnes je den bez kalhotek“.

„Co říkáš dědo?“  Z vedlejšího pokoje se ozvala vnučka. Bylo zřejmé, že ona tuto informaci svými oušky nezachytila. Což je divné. Mnohdy mám pocit, že ona slyší všechno. I to, co nemá. Zdá se, že je duší někde jinde, že je zabraná hrou s panenkami a kolem ní přestal existovat svět. Ona ale jen tak pozvedne jedno oko, druhým stále sleduje panenku a nic neříká. Jen naslouchá, případně nenápadně pozoruje okolí. Samozřejmě dělá, že to či ono se jí vůbec netýká a ani to nekomentuje. Potvůrka malá.

Jako tuhle. Jako bych mněl tušáka, že to nedopadne dobře. Bedlivě sledujíc vnučku, ve snaze ujistit se, že neposlouchá, téměř šeptem jsem manželce sdělil, že sousedka opět neumyla chodbu. Jen přetočila číselník bytů a znovu padl úklid chodby na nás. Manželka: „Tak se na to vyprdnu i já a je to.

Přeci se s nebudu hádat!“ To už vnučka zbystřila pozornost a bylo zřejmé, že jí nesmí nic uniknout. Ale mohla vědět o čem je řeč. Tím jsem si byl jist.

Druhý den, dávno jsem na včerejší rozhovor s manželkou zapomněl, sotva otevřu dveře od bytu… u výtahu stojí sousedka. „Nemusíte spěchat, já podržím výtah“ zašvitořila. Chtěl jsem napomenout vnučku, že nepozdravila, ale vlastně ani já jsem nestihl pozdravit. Vnučka mě ale předběhla: „Dědo, to je ta paní, co neumývá chodbu?“ Krve by se ve mě nedořezal.  Naštěstí to ale byla jiná sousedka a cestou dolu se i ona svěřila s podobným pocitem. I jí se občas zdá, že místo úklidu jen otočí kolečko s číslem bytu. Situaci jsem nakonec vítězoslavně zachránil laxním konstatováním: „Ale co, vždyť tam máme čisto. Nač to stále umývat“ A bylo to.

Den bez kalhotek. Vrtalo mi to hlavou. Oslavuje se to nějak? Třeba jako MDŽ? Pohlednice, karafiáty, gratulace, tolerované oslavy na pracovišti. Panečku, to byl svátek. Tedy ono se to snad slaví stále, ale ne jak našich čas. Nepotřebovali jsme moderátora ranní show a kalhotky tak či tak šly dolů. Ale proč zrovna 22.6.? Chápal bych, kdyby se tento den nějak tak spojil s Valentýnem. Nebo třeba i tím MDŽ. Uznávám, to je ještě zima. Nebo třeba první den prázdnin. Konečně volnost, radost, teplo. Tak i ty kalhotky mohou zůstat v šuplíku. A věřte, viděl bych v tom i jistou logiku.

„Už jsi oblečená?“ Hlasem jsem kontroloval stav připravenosti vnučky na dopolední procházku.

V plánu byly houpačky, prolézačky, kolotoč – prostě dětské hřiště a možná i zmrzlinka.

„Nemůžu si vybrat gaťky! “ Hlásila vnučka. Už už jsem měl na jazyku ať se na to vyprdne, že dnes je stejně den bez kalhotek. Ale ovládl jsem své emoce a jen suše jsem podotkl: „Tak si něco honem oblékni. Já mám kávu skoro dopitou. Nebo mám jít na tu zmrzlinku sám?“

To zabralo. Poslední doušek kávy a už mě tahala z křesla. „Tak už pojďme dědo, už jsem oblečená.“

„A gaťky máš?“ „Mám“ a bez studu a hanby mi ukázala důkaz pravdivosti svých slov.

V duchu jsem si pomyslel, že takto je to přece jen lepší a určitě jsem měl pravdu. Cestou do parku pofukoval mírný větřík a já jsem bedlivě pozoroval maminky kráčející před námi. Už jsem měl připravenou i slavnostní řeč. Že když náhodou zafouká víc a já uvidím, že ony poctivě dodržují tento svátek, že jim popřeji ať jim to tam dole dobře fouká. Jakože takové homonymum. Nezafoukal.

Na prolézačkách se dokonale vybláznila, ponaháněla kolotoč, nakonec i ta vytoužená zmrzlinka byla.

Cestou domů jsme to vzali opačnou stranou. Kus před námi podivně pobíhala nějaká stařenka. V dlouhé sukni, až někde po kotníky, jí to zrovna moc nešlo. Vypadalo to tak, že každou chvíli zapacká a upadne. Běhala, jako by něco hledala. Stále se otáčela, rozhlížela se a nakonec, když zjistila, že loudáme, vykasala sukni ke kolenům, stoupla si rozkročmo a na chodníku udělala mokrou loužičku.

„Dědo, ta paní čurá! Nebude mít mokré gaťky?“ „Uf, no co už. Ona je asi nemá.“

Vnučka zůstala stát, chvilku bylo ticho, a když ta stařenka někde zmizela, pronesla: „Fuj, já ráno v rádiu slyšela, že dnes je den bez kalhotek, jen jsem nevěděla proč. Takto se to oslavu dědo?“

Až mě zamrazilo. Dokonale mi vzala vítr z plachet. Jako by nejen co říkám, ale i to na co myslím. Člověk si fakt musí před dětmi dávat pozor a vážit slova i myšlenky.