Motto: V době, kdy jsem sloužil v armádě, s oblibou jsem

                                                             zbrkle-riskujícím vojákům, zejména řidičům,

                                                             klad jednu dost intimní otázku:

                                                             „Už jsi někdy v životě měl ženskou?“

                                                             …bylo-by hloupé zemřít a nepoznat kouzlo milování.

                                                             Případně také:

                                                             …bylo-by hloupé zemřít jako panic.

                                                             A věřte, bylo to účinnější než vyhrožovat basou,

                                                             a že bude sedět i potom,

                                                             co jejich kamarádi už dávno budou v civilu.

Ô, ôô, ô ͜     ôô a hned hluboké povzdechnutí. Potom už jen jemné vrčení, jako když si dítě hraje s autíčky a snaží se napodobit zvuk motoru. A možná ani ne. Možná to spíš připomínalo předení koťátka. Nejvíc však milostnou scénu skotačícího páru milenců. Prostě zvuky z ráje. Balzám – lék pro uši i tělo. Óda o touze a vášni. Vzrušující koncert mládí a vitality. Zůstal jsem jako opařený. Někde jinde by se to dalo čekat, snad i chápat, ale tady? Přivírám oči a vidím hustou mlhu která postupně přechází v modré obláčky. Ocitám se na jiné planetě. V Ráji? Vracím se k pubertálním snům a přáním. Dokáži měnit osud – svou budoucnost. A znovu. Téměř výkřik blaha. Rázně se vracím zpět do reality. Při hlubším zamyšlení zjišťuji, že něco není s kostelním pořádkem. K úplné představě milostného dua mi schází mužský hlas. Že by náznak závisti? Představa, že na místě toho chlapa bych mohl být já. Znovu dávám volný průchod fantazírování. Čemusi, co stále bují a raší. Nejvíce zrádné se zdá být slůvko „ale“. Každý den ho slyším několikrát. Potvora, kazí mi představivost.

Člověk s přibývajícím věkem všechno víc vnímá rozumem anebo se tak aspoň tváří. Chce vypadat moudře a mít kredit rozvážného člověka. Dřív, když jsem byl víc naivní, nebyl jsem zbytečně přebíravý. Od nápadu nebylo daleko k bláznovství. Stačilo představit si pestík, bliznu, tyčinku, pilová zrnka, prostě cokoliv, a? A nyní ty zvuky. Téměř k nevydržení. Na druhé straně, pro zdejší prostředí krásný útěk myšlenek. Cesta jiným směrem. Nechtěný neplánovaný průnik do cizích osudů. Do života v dokonalé symbióze. Aspoň po dobu aktu splynutí. Vždy je to tak. Přijde čas, chlapci se mění v dravce, dívky ve svůdné bohyně a rozevřou svou bliznu. Jdou vstříc poznání a každým dalším dnem jsou krásnější a rozvinutější. Bohatší o zkušenosti a blíž k tomu, co donedávna bylo tajemstvím.

Nejsem zrovna typ zarytého účetního, nicméně mám pocit, že zatím co se někdo oddává milostným hrátkám, já jen rekapituluji. Má dáti dal. Hodnotím, co se podařilo, co samovolně proteklo mezi prsty a co vzal čas. Neúprosný čas, který se nedá vrátit. Stejnou měrou však ukrajuje i mladým. Ani oni nemají vyhráno. I oni zestárnou. Přijde zralost a faktura skutků. Ano. I za nimi zůstane spousta vykonané práce. Vynálezy, stavby, věci. Hezky v rychlém tempu. Některé novinky se ani nestačí pokazit a jsou minulostí. Historií. Dějinami. Zůstávají jen vzpomínky, které přikrášlujeme podle situace. Z loupežníků děláme rytíře, zlodějům dáváme přívlastek filantrop, z úplatných lidí jsou kamarádi. Časem věci i kamarády někam odložíte. Zůstane jen skříň plná různých traf, nabíječek a CD-ček s instalačním programem. Ani s upozorněními na Facebooku není problém. Stačí trocha ignorace a ono se to samo někam uloží.

Tok myšlenek na chvíli přehlušil ony projevy nespoutané vášně. Ani nevím jak, přede mnou je znovu krutá přítomnost. Sedím před onkologickou ambulancí a bilancuji. Mám pocit obrovské nespravedlnosti. Proč právě já? Proč právě nyní? Ještě nejsem starý. Ještě mám chuť žít. Ještě chci vidět vyrůstat vnoučata a možná i pravnoučata. Ještě musím, vlastně nemusím, ale chci. Znovu to ale. Nedalo mi to. Vstávám a jdu na průzkum. I kdyby měl přes pootevřené dveře nahlédnout do nějaké ambulance, věřte, udělám to. Přece někdo nemůže jen tak zčista jasna souložit kde se mu zachce. Navíc dopoledne a v pracovní době. Ať už sestřička anebo pacientka, při zásadních problémech neznám bratra.

Za rohem, pokud by byla chodba rovná, prakticky by seděla hned vedle mě. Mladá slečna, dívenka. Holčina na prahu dospělosti. Skoro ještě dítě. Mydlí zkříženými nohami, dupe, jako-by se jí chtělo hrozně, ale hrozně čurat a navzdory všemu vypadá spojeně. Usměvavá, hravá. V ruce smartfón, na rtech úsměv. Úspěšně zdolává úskalí podivné hry. Ô, ôô, ô ͜     ôô, bez ohledu na své okolí vydává vášnivé, až vzrušující tóny. Zvuky, které zní až příliš dospěle. Určitě si neuvědomuje erotičnost svého hlasu. Nespekuluje o krásách života. O rozmanitosti všedních i svátečních událostí. Nebo je to úmysl a přesně ví co dělá? Že by byla taková potvora? Zdá se, že moje úvahy, i to, že jí zcela zjevně pozoruji, má na háku. Důležitá je jen rychlost prstů.   

Žije a pokorně čeká. Dítě, před kterým je všechno. Krása, elán, jedinečnost a další dávka chemoterapie. Další trápení a bolesti. Zabere léčba? Bude zdravá? Kdy dovolí svému květu, aby se otevřel. Dospívající děti. Chráníme je a tvrdíme, že na všechno mají dost času. Odkud bereme tu jistotu? Z našeho pohledu je všechno problém. Problém zřejmě někde skutečně je.

A ano, pořád chci vidět, jak rostou vnoučata. Pořád toužím dožít se pravnuček. Současně mě nenapadá žádný rozumný důvod, proč by to stejné nemohla prožít i ona. Bezstarostnost, bezhlavé zamilování, romantiku. I když, znáte to. Každý den není posvícení. I smutek a neštěstí patří k životu. I ona by měla mít právo být nespokojená a někdy v daleké budoucnosti konstatovat, co všechno se jí v životě nepodařilo. Co všechno jí proteklo mezi prsty. Co by udělala (kdyby) úplně jinak. Ale až někdy v důchodu. Nyní by měla být zdravá a nevysedávat na onkologii.

Nemůžu se zbavit velmi zvláštního pocitu. Sedí tam sama. Nikdo s ní není. Žádný doprovod. Rodiče, teta, nikdo. Už je velká a oni asi musí pracovat. Musí? Kolik máme času? Kolik společných chvil máme ještě před sebou? Kdy to přijde? Kdy budeme mít všeho dostatek.

Za těch šedesát let se toho tolik změnilo. Tenkrát bylo jen rádio. Až o pár let později se začaly objevovat první televize. Telegraf nejprve vystřídal telefon a posléze jeho následník – mobil. Lidé v kosmu? Něco nepředstavitelného. Klimatizované kombajny, elektrická auta, nukleární medicína? Co bude za dalších padesát, šedesát let? Narostou nám tykadla? Budeme čipovaní? Nejprve odevzdáme sperma (tedy někdo, já už asi ne), ženy vajíčka, a genetická laboratoř rozhodně, jestli je nám dovoleno souložit, nebo jen masturbovat.

Jaké jsou její touhy? Jaké jsou asi její sny a přání? Je patrné, že svoje prožitky dokáže vyprecizovat do nejmenšího detailu. Hlasem. Zatím. Určitě chce být zdravá. Určitě ji nebaví počítat kolik procedur – dávek jí ještě zbývá.

Něco člověk prostě neurychlí. Na něco musí dozrát čas a až teprve potom může udělat další krok. Krok k dospělosti. Bylo-by hloupé… (motta mám skutečně rád).

Sestřička, zlehka mávla dlaní, a obě zmizely za dveřmi s nápisem: „Nepovolaným osobám vstup přísně zakázaný.“ Najednou zmizel i její problém. Bohužel, i moje cesta za vzrušením.

Pokorně jsem čekal na vystrčenou dlaň sestřičky a její téměř erotické gesto. „Pojď, pojď.“ Ještě dva týdny, následovat bude nekonečné čekání na výsledky a víra. Víra, že budu čistý a v pohodě se dožiji třeba i těch pravnuček.