Novodobý Bonaparte

aneb

neznalost se krutě trestá

SESTERNA, LÉKAŘI, VYŠETŘOVNA, a ještě dvě další tlačítka bez jmenovky. Stal jsem před dveřmi, před křídlovými dveřmi, které toho pamatovaly asi víc než já. Také by potřebovaly nějaký ten chirurgický zákrok. Nebo rovnou kremaci. Stlačil jsem SESTERNA. Naslouchám – za dveřmi začal neúnavně vyzvánět telefon. Asi to mají napojené na telefon a někde tu musí být mikrofon a reproduktor. Důkladně prohlížím stěnu a v tom se dveře prudce rozletěly. Málem jsem dostal infarkt. Energický hlas zdravotní setry mě doslova zmátl. Podle těch dveří jsem očekával unavenou sestřičku v důchodovém věku a ona byla mladá, svěží a krásná. Místo stěny, svůj zvídavý zrak jsem zaměřil na její přednosti.

„Co si přejete?“ Nějak mi to nešlo dohromady. Takové něžné stvoření a tolik energie.

Nesouvisle jsem ze sebe vykoktal: „Prosil bych profesora Hřebíčka.“ a při těch slovech jsem sebou šil jako bych měl kožich plný blech. Předklonila hlavu, natáhla krk, nadzvedla obočí a přes horní obroučky brýlí si mne změřila od hlavy až k patě. Nedokázal jsem ten její kukuč dost dobře definovat. Bylo to pohrdavé, nebo vyčítavé? Nevím. S určitostí ale mohu říct, že v tom pohledu nebyla ani špetka soucitu či porozumění. A právě kvůli tomu jsem tu. Chci najít někoho, kdo si na mě udělá chvilku času a pomůže. Kdo usnadní mé nelehké rozhodnutí.

 „Na konci chodby a zvoňte na OPERAČNÍ SÁL. Pan přednosta tam jmenovku nemá.“ Prstem ukázala, kam mám jít a bez dalších řečí mi před nosem zabouchla dveře. „To to začíná“.

Profesor mě ale přijal jako starého známého. Ani jsem mu pořádně nestačil říct, od kterého urologa jsem dostal doporučení, přátelsky mě chytil za rameno a doslovně mě vtlačil do hlubokého křesla. „Dáte si kávičku?“ „Ne, ne, chtěl bych jen vědět, co mě čeká.“

„Dobře, dobře, tak to vybavíme rychle.“ Chtěl jsem podotknout, že nikam nespěchám, on mě ale předběhl další otázkou. „Co děláte? “Jsem šéfredaktor jednoho technického časopisu“ „A jak, daří se?“ pokračoval. „No nestěžuji si, jen nemám ani tušení co mě čeká po tak vážném zákroku.“ „Zákrok, zákrok. Operaci prostaty tu děláme jako na běžím páse. Je to vážný zákrok, to ano. Když se ale dohodneme, budu Vás operovat přímo já. To mi můžete věřit. Žádný medik se ve Vás vrtat nebude. A já mám ty nejlepší zkušenosti. Když vás otevřu, v prstech ucítím, co je třeba odstranit a co nechat. Hodně na tom záleží. To mi můžete věřit. Po operaci budete zase chlapík.“ Chvilku se odmlčel a pokračoval. „Za těmito dveřmi garantuji absolutní diskrétnost. Tu jsme v naprostém bezpečí. Tu můžeme v klidu všechno probrat.“

Chvilka ticha. Já přemýšlím, jak jinak formulovat pořád tu stejnou otázku. O čem přemýšlí on, o tom nemám naprosto žádné tušení. Chtěl bych jen vědět, jestli mám nějakou šanci na plnohodnotný život i po operaci. Než to stačím vyslovit, znovu se ujal slova on: „Říkáte šéfredaktor?“ Bylo vidět, že trochu znejistěl. „Vy si hovory nahráváte, že ano?“

„Ale kdeže. Dnes si veškeré texty a fotografie posíláme e-mailem a vyhneme se tak spoustě nedorozumění“ rozšafně jsem podotkl. „A ano, ano, nedorozumění. A co byste potřeboval vědět?“ „No, já bych chtěl vědět, jestli by to nešlo řešit nějak méně radikálně, a hlavně, jak se změní kvalita mého života po operaci.“ „Aha, aha. Jiné, méně radikální řešení. A kvalita života. Jestli tomu správně rozumím, Vy mi nevěříte! Nestačil jsem se divit. Chtěl jsem nějak zabránit jeho unáhleným závěrům. V duchu si vybavuji průběh našeho rozhovoru. O nedůvěře přece nepadlo jediné slovo. Mám mu říct, že už má všechna předoperační vyšetření a něco podstoupit musím. Bude ho to vůbec zajímat. Já pořád nevím, jestli radikální odstranění prostaty je skutečně to nejlepší řešení?  To by mohla být moje otázka. On, aniž by připustil nějakou polemiku, pokračoval: Když mi nevěříte, já Vás operovat nechci. Jsem pověrčivý a nedůvěra přináší smůlu.“ Opět mne chytil za rameno a ani nevím jak, obratně mě vyhodil na tu dlouhou chodbu.

Nevím proč, v ten okamžik jsem si vzpomněl na jednoho chirurga z Rokycan.

Za minulého režimu, za éry Tuzexů a tuzexových poukázek, mu říkali Bonaparte. Myšleno, Bony, nebo parte.

Napadla mě podivná asociace. Hřebíček. Prachy na dřevo, nebo hřebíček do rakve.

   Ksakru, měl jsem to tušit. Měl jsem to vědět. Chtěl úplatek! Nebo ne? Když ano, tak kolik? A to jsem si myslel, že umím v lidech číst. V tomhle ohledu jsem naprostý panic. Nemám naprosto žádné zkušenosti s dáváním úplatků. Aspoň na internetu by mohla být nějaká přehledná tabulka. Druh výkonu a tarify. Kolik pro lékaře bez atestace, kolik pro lékaře s atestací, kolik pro primáře, kolik pro profesora. Já tu operaci fakt potřebuji a nic, skutečně nic jsem si nenahrával.

   Stál jsem před dveřmi SESTERNY a přemýšlel, jestli mám zazvonit. Jen pro klid duše oznámit, že jsem žádný úplatek nedal a že je to v hajzlu. Že klidně může zvedat obočí, ale problém s prostatou má já. Je krásné zůstat plný ideálů.

Po pár dnech jsem zvedl telefon, zavolal do nemocnice v jiném okrese a světe div se. Dostal jsem termín na konzultaci, podrobné vysvětlení a to podstatné. Termín operace.

Po konzultaci jsem nabyl přesvědčení, že kdybych začal hovořit všimném, o poděkování za projevenou ochotu, asi se mnou někdo vyrazil dveře. Tak nevím, asi by na internetu stačilo uvádět, v jaké nemocnici platí jaká pravidla.