Francouzská láska

aneb

spontánní vzplanutí nezletilé dívenky k neobvyklým praktikám.

Po strastiplném popojíždění městem jsem konečně zaparkoval před lékárnou držící pohotovost. „Prosím Tě, mohla bys? Chtěl bych Dorithricin, Panadol a nějaké vitamíny.“ Manželka bez řečí vystoupila a zmizela v lékárně.

Bylo mi skutečně špatně a muselo to být na mně i vidět. Hlava mne bolela jako ruce dřevorubce po celodenní směně, v plících pískalo jako ve starých hodinách a z nosu mi teklo jako ženichovi…no, chtěl jsem jen říct, že jsem byl skutečně vděčný za její ochotu. Jen se mi zdálo, že je tam nějak moc dlouho. I autorádio samo přestalo hrát a na palubním displeji se objevila informace o přechodu na úsporný režim. „Hm, i moje ženička by měla mít v základní výbavě počítač signalizující přečerpání časového limitu.“ Chraplavým hlasem jsem si to sám pro sebe zamumlal a pokračoval v úvahách. „ Mohlo by to fungovat tak, že najednou-by jí někde v hlavě začala blikat výstražní kontrolka a pokud-by ihned nešla k pokladně, bylo-by po nakupování.“ Inu, neměl jsem co dělat a tak jsem vymýšlel ptákoviny a kochal se důkladností svojí práce.

Totiž, po dlouhé době jsem včera konečně vyčistil auto a podle dalších řádků jistě uznáte, že moje dílo bylo dokonalé. Nejprve jsem v auto-umyvárně všechno řádně vyumýval a potom, už před domem, navoskoval. V okamžiku, kdy jsem začal leštit karosérii, zaparkovala vedle mne mladá sousedka se svoji Oktávii. Zdvořile pozdravila a jen tak prohodila: „Dobrý den. Jaro?  I na Vás došlo? Já už to mám za sebou. Už v pondělí jsem si ji hezky umyla zevnitř i zvenku a potom důkladně vyleštila. Byla jsem z toho úplně hotová. Ještě teď mne bolí ruce.“  Hlavou mi proběhlo všechno možné, jen na auto jsem při jejich slovech ani nepomyslel. Nahlas jsem ale ledabyle poznamenal: „Mohla jste zazvonit na nějakého souseda. Určitě by se našel někdo, kdo by Vám rád od toho trapného lopotění pomohl.“ Považoval jsem to za dostatečně výstižné a vtipné. Zřejmě si plně neuvědomovala dvojsmyslnost naší konverzace, a pokud ano, tak je lepší než si myslím.  Odpověděla: „Nejlepší je, když si to člověk udělá sám. Tak si to ještě užijte!“ Odcupitala.

Jak už jsem uvedl, podařilo se. Teprve nyní, parkujíc před lékárnou, jsem si to skutečně vychutnával. Auto vonělo jako nové. Od dokonale lesknoucího se laku se odrážely sluneční paprsky a na prsou jsem mimo palčivé bolesti cítil i majetnickou hrdost. Předními koly jsem stál těsně u krajnice a přečnívající část karoserie hluboko zasahovala do úzkého chodníku. Zvažoval jsem, jestli-by nebylo lepší couvnout a nepřekážet. „Co kdyby nějaká bába otřela nákupní tašku o můj skvost? Nedej bůh, harant na kole! To by byla úplná pohroma.“

Nikde, nikdo, dokonce jsem přestal přemýšlet i o tom proč to manželce tak dlouho trvá, rozkošně jsem se uvelebil v sedadle a spokojeně se kochal jarem.

V nastalém okamžiku se moje pohoda ale rázem vytratila. Po chodníku přicházela mladá rodinka. Nejprve táta s kočárkem a za ním máma, která za ruku vedla malou, nezbedně poskakující slečnu. Nevím, dva, tři roky?

Přes veškerou bolest v prsou jsem se hbitě vzpřímil a pozoroval, co se stane. Tušil jsem, věděl jsem, že se něco stát musí. Projel. Byl jsem rád, byl jsem skutečně šťastný, že tátovi s kočárkem se podařilo úspěšně projet okolo mého blýskajícího se klenotu. Má pozornost polevila a znovu jsem se chtěl dostat do předchozí lenošné polohy. A potom to přišlo. Ta malá dračice se mámě vytrhla a vrhla se na mého Peugeota. Dřív než jsem stačil jakkoliv zareagovat, dřív než jsem mohl přes zuby přecedit něco nevhodného, z úst té mladé dámy, maminky s krásným úsměvem, zazněla bohulibá slova: „Eliško, nepusinkuj to auto! Auta se nepusinkují!“ Stres pominul. Spokojeně jsem se natáhl, spustil okénko a s grácií v hlase hrdě prohlásil: „Klidně ho může líbat, jak dlouho chce. Je vymydlené jako dětský zadeček.“ Máma mi věnovala usměv, malá slečna zamávala a všichni tři bez komentáře pokračovali v procházce. Skutečně mi to udělalo radost. Velkou radost.

Až teprve nyní jsem si uvědomil, že je1.máj a já parkuji pod rozkvetlou třešní. To nemůže být náhoda. To nemůže být nic jiného než čistá láska k francouzskému autu.

Manželka se vrátila s igelitkou plnou všemožných léků.

Nachlazení, nenachlazení, prosklenou střechou jsem prstem ukázal na třešeň a bez zbytečných slov ji políbil.

Skutečnou inspiraci tohoto aktu jsem si ale nechal pro sebe jako malé tajemství.