Příběhy z pera gynekologa

epizoda první

Zbabraná kariéra

Karolínka se narodila jako úplně normální zdravé dítě. Plná temperamentu, nadšení, mnohdy až živelnosti. Naprosto vůbec se nedala srovnávat s ostatními dětmi. I co se týkalo růstu. Rostla jako z vody a všichni kolem zářili štěstím. Jásali nad její šikovností, dravostí a líbezným úsměvem, když si prosazovala své. Pokud byla miminko, nebylo to tak výrazné. Postupem času ale všechny děti kolem převyšovala nejmíň o celou hlavu. A zdálo se, že i intelektem. Své počínání jako by měla předem dobře promyšlené. Dokázala být tvrdohlavá, zpupná až agresivní. Nebyl to však následkem nějaké události. Bylo to cílené. Jen nikdo netušil proč. Něžnosti či mazlení, to dávala jen za odměnu. Naproti tomu škubáním vlasů a škrábanci nešetřila nikoho. Když měla pocit seberealizace, když ji někdo obdivoval a doslova se před ní až ponižoval, potom bylo všechno v nejlepším pořádku. Ona se však žádnému přání podřídit nedokázala. A to ani, i když i z jejího pohledu, to mohlo být velmi zajímavé. Vypadalo to tak, že odmítání bylo pro ni největší zábavou. Čím víc byla arogantní, tím to bylo zábavnější. Při každé příležitosti. Tetičky, strýcové, postupně přivykli, pokud nechtěli utržit nějakou ránu či škrábanec, uznat, že Karolínka má vždy pravdu a hádat se je zbytečné. Pro rodiče to byl neřešitelný rébus. Při návštěvě psychiatra jako by tušila, kde přesně je. Hrála ohromné divadlo. Najednou z ní bylo nejhodnější a nejroztomilejší dítě na této planetě. Poslušně si hrála, chtěla si povídat, pochovat se, mazlit, a světe div se, co doma nikdy neudělala, dokázala poprosit o hračku, a dokonce i poděkovat. Hrála roli naivního až hloupoučkého dítěte. Byla z ní Barbie – princeznička – komediantka. Došlo to tak daleko, že doktor se víc zajímal o zdravotní stav rodičů než o ten Karolínčin. Nevzdávali to. Po vystřídání více ambulancí se našli i tací, kteří rodičům věřili. Když vyloučili ADHD a podobné diagnózy, jeden z lékařů se soustředil na doposud opomíjené detaily. Proč darovaným panenkám surově odtrhne hlavu, ruce i nohy a potom je v naprosté apatii odkopne pod postel. Zato s kladívkem, s mečem anebo třeba autíčky, to si dokázala hrát celé hodiny.

S nástupem do školky, při sžívání se s dětským kolektivem, se všechno ještě víc zkomplikovalo. Za nic na světě nechtěla chodit v šatičkách anebo v sukni. Po dalším podrobné vyšetření byla identifikovaná silná porucha osobnosti provázena absolutním odmítáním vlastní sexuální identity. Nepomohla ani názorná (na první pohled dost primitivní) ukázka, jak vypadá chlapec a jak holčička. Po skočení vyšetření hrdě vyhlásila: „Já jsem chlapec a bimbáska nepotřebuji.“ Další odborné vyšetření ale prokázalo, že ne všechno se děje v hlavě. Přestože podle pohlaví by měla být holčička, podle hormonů a množství testosteronu je jasný chlapec. Hormonální léčba ale u tak malého dítěte nepřipadala v úvahu. S tou se může začít až v dospělosti.

Po dlouhých peripetiích s vedením školy a úředních zvrácenostech sociálky, následovalo stěhování. Bylo rozhodnuto. Do druhé třídy nastupovala jako Karel Pagan. Hned první den školního roku se ukázalo, že dané rozhodnutí bylo víc než správné. S tím jak jí (mu) byl přiznán statut chlapce, najednou se změnila (změnil) o 180°. Vzorně se učil, byl pilný, snaživý. Vždy musel být nejlepší. Až se mu kluci začali posmívat, že je jako baba. Že je hnusná šprtka. Pro jeho urostlou postavu a vrozenou aroganci stačilo, aby se na ně škaredě podíval a bylo po posmívání. Ale i jiné nástrahy života dokázal inteligentně (promyšleně) zvládat. Třeba při fotbale. Kluci si odběhnou, vyčurají, oklepou a pokračují v hře. On si vždy našel nějaký vhodný keřík. Když ho jednou nějaký kamarád přichytil, jak dřepí, pohotově se vymluvil: „Myslel jsem, že musím i na velkou. Byl to ale planý poplach. Jen jsem si uprdl.“ Potom se tomu všichni ještě dlouho smáli.

Dospívat začal poměrně brzy. Jak jinak, k menstruaci se nepřiznal a rašící poprsí potlačil tvrdým posilováním. Paradoxně, díky splašeným hormonům, první chmýří mu začalo růst nejprve na bradě a až potom tam kde je to obvyklé. A kulturistika? Makal na sobě každý den. Ráno i večer. Na koupališti se za ním s okázalým zalíbením otáčely i mnohem starší děvčata.

Na střední škole ten zmatený guláš začala míchat i babička. „Karlíčku, takový šikovný chlapec, kdy nám konečně představíš svoje děvče?“ Jó, stáří bývá někdy ošidné a lidé rychle zapomínají. Ale i to Karel v pohodě zvládal. „Babi, ještě mám dost času a až nadejde vhodná chvíle, budeš první, která se to doví.“ Pravdou ale bylo, že děvčatům se víceméně vyhýbal. Začalo se o něm šuškat, že je asi tak trochu teplý. Nikdo to ale nemohl potvrdit. Přischla mu nálepka podivína.

S dovršením osmnáctky se rozhodl osamostatnit se. Opět dost svérázným způsobem. Rodiče (na jeho podiv) tvrdošíjně odmítali vystěhovat se z jejich vlastního bytu a najít si podnájem. Nechápal to. Zvykl si, že vždy se všechno děje podle jeho vůle. Jestli ale čekáte nějaký sadistický konec, musím vás zklamat. Nic takového se nestalo. Opět zaúřadoval jeho excentrismus a přijal hodně, ale hodně kontroversní rozhodnutí. Přihlásil se na Bohosloveckou fakultu. Na Kněžský seminář. A zase ta babička: „Karlíku, chlap jako hora a Ty chceš být farář? Vždyť jsi do kostela nikdy nechodil?“ V tom měla babička sakramentskou pravdu. Do kostela skutečně nikdy nechodil. Zklamaná ale nebyla jen ona. Zklamal i spoustu děvčat. Děvčat, které stále marně doufaly v jeho přízeň. Paradoxně, Kněžský seminář měl nástrah víc jak by se zdálo. Problémem nebylo studium, stále patřil k premiantům. A nebylo to ani čekání na vytouženou operaci. I s tím se dokázaly obě strany v pohodě srovnat. Seminář i on. Už jen pár formalit a bude z něj muž. Časem kněz. Se vším všudy. Problém mu dělala víra. Boží přikázání. Přesněji smilstvo. Pomineme-li jeho skutečné pohlaví, nikterak se netajil, že patří ke skupině semínárníků s homosexuální orientací. Mazlení a něžnosti, které v dětství razantně odmítal, nyní s radostí přijímal, a ještě raději rozdával. A to už byl jen krůček ke skutečnému hříchu. Přišel o panenství. Ve srovnání s běžnou populací děvčat, měl skutečně velkou výdrž. Přišel o to až ve svých dvaceti letech. A kdyby jen to. Byl těhotný. Věděl to hned. Ani nemusel čekat na menstruaci. Jen nevěděl, jak se má k něčemu tak podivnému přiznat. Ve skutečnosti se ani přiznat nechtěl. Líbilo se mu to. Užíval si sexu tak často, jak jen to bylo možné. A zdálo se, že i té druhé hříšné duši, právě takto páchaný hřích vyhovoval.

Když začaly první náznaky růstu bříška, věděl, musí s pravdou ven. Nejprve se však chtěl utvrdit, že to není jen planý poplach. Že to není jen takový prd. Navštívil gynekologa.

Představte si tu situaci. Do ordinace vám vstoupí vysoký, svalnatý, fousatý, skutečně hodně fousatý, vysportovaný chlap. Navíc oblečený v kněžském rouchu. A tento muž se dost nepochopitelně, až zoufale dožaduje gynekologického vyšetření. Něco ve smyslu: „Pane doktore, mohl byste se na mě prosím podívat? Asi jsem těhotný.“

No nekleplo by vás z toho?

Následně ani biskup neměl zrovna dobrý pocit: „Karlíku, Karlíku. Pro trochu smilstva jsi zahodil tak krásně našlápnutou celoživotní kariéru. Budeme se muset rozloučit. A ohol se. Prosím.“

A to všechno se děje v době, kdy tisíce párů podstupují útrapy umělého oplodnění.