Příběhy z pera gynekologa.

epizoda druha

Hippokratova přísaha

Dnešní příběh začal v době, kdy jsem o vlastní lékařské praxi ani jen nesnil. S jistou obavou, možná až despektem, jsem očekával pohrdavou nadřaděnost budoucích kolegů a kolegyň. Bylo mi jasné, že začátky nebudou lehké, ale každý si tím musí projít. Na druhé straně, byl jsem rád, že nastupuji na renomovanou gynekologickou kliniku Universitní nemocnice. Pomyslné karierní dveře jsem viděl pootevřené tím správným směrem.

Ale hezky popořádku. Nejprve slavnostní promoce a potom všechno ostatní. Zdálo se být neskutečné, že bezstarostný život končí. Následovat bude už jen práce, rodina, děti, vnoučata, důchod a smrt. Hrozná představa. „Fakt, všechno krásné je v háji.“ Zítra se rozběhneme do všech koutů republiky a půjdeme svou cestou.

Sobota ale patřila promocím, rodinám, snoubenkám – snoubencům a také velkolepým oslavám. Musím se přiznat, v mém případě také trochu závisti. Ano, záviděl jsem. Ondřej, neskončil zrovna s červeným diplomem, ale o to štědřeji byl odměněn. Od dědy (nebo po dědovi?) dostal byt. Jak jinak, v samotném centru města. Od rodičů Superba v plné výbavě a na ministerstvu zdravotnictví místo koordinátora poradců ministra. Z medicínského hlediska výhra ve všech směrech. Nejvíc z pohledu pacientů, vlastně pacientek. On by skutečně nebyl dobrý lékař. A plat? Samozřejmě mnohem větší, než jsem si dovedl představit. Anebo také jen kecal. To dělal velmi často. Ale flek na ministerstvu měl černé na bílém. Hold, někdo se umí narodit.

„Dřív než se rozprchneme, musíme ten bytík a auto řádně pokřtít. Zítra v jedenáct u mě. “A rozdal pozvánky. Jak jinak, tištěné na zlatých kartičkách. Asi aby bylo zřejmé, že s tu oslavou myslí vážně. Víc s námi nediskutoval. A skutečně, v neděli byl ve všech třech místnostech bytu připravený honosný raut a pod balkonem stuhou ozdobené novučičké auto. Vínově červená metalíza. Vůbec nejdražší barva, která na trhu je. Nikdy jsem Ondřeje moc nemusel a nyní jsem se divil sám sobě. „Co já tu dělám?“ Byt byl fajn. Klenby a vysoké stropy dýchaly historií a jeho exkluzivitu podtrhoval obrovský balkón – terasa, která byla přes půlku činžovního domu. Protentokrát místo vyhrazené pro kuřáky. „Kouřit tu můžete, chraň vás ale ruka páně házet nedopalky na moje nové fáro!“ Prostě Ondřej. Nemohl si odpustit svůj zbytečný komentář. Nicméně, balkón byl stále plný. Popravdě? V této fázi života jsme si na nekuřáky ještě nehráli.

A potom to přišlo. Nedělní provoz nebyl nikterak silný. Zcela rovná ulice, jednosměrka, a protože bylo nedělní dopoledne, spousta volných parkovacích míst. Jeden z šoférů si to nekompromisně namířil na bílou stuhu obepínající karosérii Ondřejova auta. Jako zuřivý býk. Třpytící krása se bleskově měnila na kopu šrotu. Vypadalo to tak, že Ondřej vyskočí z kůže i z balkonu současně. Dřív, než se stařičký šofér stačil vypotácet zpoza volantu, byl dole a řval. „Ty hovado, ty ožralo!“ Začal do něj bušit jako do boxerského vaku. Hlava nehlava. Všichni bez výjimky, skutečně všichni, včetně mě, bezmocně jsme přihlíželi tomu bizardnímu divadlu. Jako jediná se z toho šoku probrala Eliška. Vybrala z kabelky mobil, vytočila 112. Docela přesně popsala místo a sled událostí. Stařík se mezitím bezvládně sesunul na dělicí čáru, a to už i Ondřej vytáhl mobil. Ale místo telefonování začal dokumentovat místo havárie. Byl to tak rychlý sled událostí, že jsem ani nepostřehl, že Eliška už netelefonuje. V okamžiku, kdy se začala sklánět nad ležícím staříkem, pomyslel jsem si: „Wow, kde se ta holka tam tak rychle vzala?“ Zpoza rohu se vyhoupl policejní hlídkový vůz a vzápětí k nám dolehl i zvuk sirény přijíždějící sanitky. Jako-by to všechno bylo jen zinscenované. Jako nějaké cvičení. Jen ten stařík tam hrál nějakou podivnou bezvýznamnou vedlejší roli. Všichni tak nějak víc sledovali Ondřeje.

Konečně dorazila i záchranka a balkon byl rázem prázdný. Nebylo toho, kdo by někam nepospíchal. Všichni téměř bez řečí balili saky paky. Ještě chlebíček do ruky, případně na chleba pečenou klobásu a beraní rohy, a vypařili se. Přímo sublimovali. Prostě zmizeli bez náhrady i bez rozloučení s hostitelem. Oslava ještě nezačala a už i skončila. Raut by i tak musel skončit. Ondřej musel na policii. Bez rozloučení jsem odešel i já s Eliškou.

Ve večerních správách jsem si s pocitem hanby vyslechl: „Čerstvě promovaný lékař neposkytl pomoc řidiči auta, který po infarktu naboural do jeho zaparkovaného vozidla. Místo pomoci ho surově napadl. V jeho zběsilém útoku mu zabránila až přivolaná policejní hlídka.“ 

Tu se musím Ondřeje zastat. Nebyla to pravda. Chudáka ležícího staříka si při příjezdu hlídky, mimo Elišky, nikdo jiný nevšímal. Bohužel, ani policie. Jediný, kdo se přičinil o oživování, byla Eliška. Následně záchranka. Zpráva pokračovala: „Řidič havarovaného vozidla byl v kritickém stavu převezen rychlou zdravotní službou do nemocnice, kde na následky mnohačetných poranění krátce poté zemřel.“ O Elišce ani slovo. Naštěstí ani o nás. Ani o terase plné lékařského výkvětu. Rozklepal jsem se jako bych měl zimnici. Můj žebříček hodnot jsem najednou viděl v úplně opačném světle. Ještě jsem nenastoupil do práce a už tu byla smrt. „Proč jsem ráno raději nejel rovnou domů.“