Seriálová babička

aneb

člověk i v penzionu má stále plno starostí

Seděla na lavičce, pod již dávno odkvetlou magnolií a polední sluníčko jí svítilo přímo do očí. Ne, a ne si vzpomenout, kde nechala brýle. Kdyby ji aspoň ty zuby tak netlačily. Však ono se to samo nějak vyřeší. Když to ale řeší SAMO, tak to vždy stojí za prd. Nic dobrého z toho nevzejde. Kašlat na Sama. „Je tu ale klídek, co?“ Babky toho nakecají a pořád melou to stejné dokola. Dobře, že teď tady nejsou. Stále jen vzpomínají, jaké byly v práci důležité a nenahraditelné. A ejhle! Odešly do důchodu a funguje to i bez nich. A hned do toho pletou, kolik měly milenců a jací to byli štramáci. „Vyzpovídat by se měly neřestnice jedny prohnané.“ Dětičky mají samé doktory a profesory a? „K čemu jim je to dobré? Ani za nimi nikdo nejezdí.“ Žijí bůhví kde. Jó, Kanada, Austrálie, Anglie. Pro mě i na balkón je daleko. A v televizi také nic není. Jen kde mohou být ty brýle? Mohla by si přečíst noviny, případně nějakou knížku, nebo aspoň povídku. Třeba tu o tom kuřátku, vlastně slepičce. Nosnice to byla! Snášela velká vajíčka s krásně vybarveným žloutkem. Farmář, statný chlapík, hezky se o ni staral. Vždy měla suchou podestýlku, kvalitní zrní a čerstvou vodičku. To všechno až do doby, kdy přestala snášet. Tušila, že něco zlého se chystá, a tak utíkala na výzvědy za ostatními zvířátky na farmě. Těm to ale bylo úplně jedno a každé se staralo samo jen o sebe. „Ach ty zuby. Také je to každému úplně jedno a nikdo mi nepomůže. Musí si je nechat trochu obrousit anebo udělat novou protézu.“ To bude zase plno řečí a uštěpačných poznámek. Posledně, když si nechala dělat zuby Anča, ta z druhého poschodí, to bylo řečí. Samé: „Nač jí budou nové zuby? Komu se chce líbit? Bez zubů aspoň nebude tak rychle žrát! Raději by měla pár kilo shodit, to by jí víc prospělo!“ Babky jedny nepřejícné. Jo staréj, ten měl dobré zuby a také byl pořádné zvíře. A jak při tom kousal. Musela jsem potom dlouho nosit šátek okolo krku. Ach jo. A potom se narodil Lojzík. Už jsou oba pánu. Lojzík tu ale mohl ještě nějakou dobu zůstat. Ten nemusel tak brzo odejít. Měla by se za oba pomodlit a zapálit svíčku. Ale kde? Ani to se tu nemůže. Prý protipožární opatření. Ať se z toho neposerou. „Joj? Člověk vzpomene čerta a mohlo by být vymalováno. To by mi tak ještě scházelo. Už abych utíkala.“ To se řekne, utíkej. Jak mám ale utíkat s dvěma klacky v ruce? 

„Paní Anežko, neseďte tam na tom sluníčku! Vezměte si aspoň šátek na hlavu, anebo už můžete jít do jídelny. Máme dnes dobrý slepičí vývar a špenát s vajíčkem. A ráno jste si nechala na stole brýle!“

Vidíte. Krásně se to samo vyřešilo. Už vím, jak dopadla ta slepice, a i brýle mám. Ještě zuby obrousit. Co jsem to jen chtěla? Jo sakra, na záchod! Honem, honem! Po obědě si dám kávičku a potom už budou v televizi běžet ty moje seriály. Ať si kdo chce, co chce říká, máme tu dobré jídlo a hodné sestřičky. A co víc starý člověk potřebuje.