Šesté boží přikázání

„Nesesmilníš“,

ale v hře jsou i další přikázání. Nepokradeš, nezabiješ…

Eva, jak příhodné biblické jméno. Celá uplakaná přiběhla k babičce, a v ložnici, které dominovaly velké načechrané peřiny, sedla na malý bobek před zrcadlem a zkoprněle hleděla před sebe. Přestože zrcadlo odráželo její věrný obraz, ona viděla něco velmi pokřivené. Nestávalo se to často. Poslední dobou k babičce skoro vůbec nechodila a už vůbec ne sama. O to víc byla babička překvapená a svůj údiv dala patřičně najevo: „Evičko“, začala na ni pozvolna. „Evičko, stalo se něco?“ Její hlas byl jako mámino pohlazení. Upřímný zájem, laskavost a blízkost spřízněné osoby, to vše vyvolalo záchvat bolestného pláče. Eva nebyla schopna ze sebe vysoukat souvislou větu. Zmohla se jen: „Babi, babi“ znovu se zaťala a s přimhouřenýma očima hleděla na odraz obrazu bez duše. „Tak už to vyklop“ zavelela babička a rázně si dala ruce v bok. „Babi“ zašeptala, „Babi, já se bojím jít domů.“ Babička nic neřekla, jen povytáhla krk. Jako když klisně chcete nasadit ohlávku. „Babí, dnes, babí!“ „Nóó?“ už přísným hlasem zareagovala babička. „Babí, nechtěla jsem. Babíí, hlas se jí chvěl a téměř ztrácela dech. „Dnes, dnes jsem byla znásilněna!“  Vyletělo to z ní jako dávka z kulometu, ale tak nějak přes zuby. Mám pocit, že v ten okamžik by jejím slovům nerozuměl nikdo. „Co jsi říkala?“ zakřičela babička. Eva jí ale nezůstala nic dlužná. Stoupla si, předklonila se, a zplna hrdla ji přímo do tváře, neznámě chraplavým hlasem, vykřičela danou skutečnost: „Byla jsem znásilněna. Už nejsem panna. Nechtěla jsem. Mám to za sebou!“ Důrazně dbala na artikulaci, a když skončila, ztěžka padla zpět na bobek. „Pane Bože, co se to jenom stalo chudinko moje.“ Už tiše reagovala babička. „Už jsi byla na policii? Zatkli toho zločince? V base musí skončit! Až tam zčerná parchant. Hajzl jeden.“ Na babičku nezvykle tvrdý slovník. „A kdo to byl? A kde se to stalo?“ Už to byla zase ta stará známá babička. Všechno musela vědět. Nad ostatními babkami chtěla mít navrch. Jen ona jediná, právě ona, je z celé vesnice nejlépe informována.

„Des v kostele, v zákristií, před chvílí, kaplan. Dne v kostele v zákristií mě znásilnil kaplan babičko.“ Zopakovala Eva. „Nechtěla jsem a on to udělal. Udělal to, i když jsem mu jasně říkala, že mi je teprve čtrnáct a chodím do školy. Že jsem ještě panna a nikdy v životě jsem to nedělala. Vůbec mu to nevadilo! Pevně mě držel a udělal to. “ koktala Eva.

Nastalé ticho by se dalo krájet. Nepřicházela žádná otázka, lítost, nebo vysvětlení. Jen ticho. A za hodnou chvíli začala babička: „A Ty se nestydíš? Ty se dopustíš smilstva, Ty porušíš šesté boží přikázání, Ty, Ty ve Tvém věku, Ty máš sex a Ty se tím ještě chlubíš?“ I babička na chvíli ztratila dech. Nebylo čemu se divit. Také to byla kulometní dávka. Nadechla se: „Opovaž se to ještě jednou zopakovat! Ty nebudeš dělat hanbu naší rodině! Taková ostuda“. Babička, zcela proměněná, nechala milou Evičku i se svým osudem v ložnici a odešla do kuchyně. Z kuchyně se ozýval už jen šramot hrnců a její stálé láteření: „Školačka jedna darebná. Taková ostuda, taková hanba“.

Přeci se jen vrátila. Místo slov porozumění, babička, takříkajíc dál přikládala pod kotel: „Podívej se, jak vypadáš? Oblékáš se jako nějaká coura a provokuješ. I kaplan je jen člověk a jeden se mu nemůže divit. Taková ostuda, taková ostuda. Nikomu nic neříkej a já hned zajdu za panem farářem. Hned budu, co se vlastně stalo a jaká je pravda. Kristepane můj nebeský“

Další hodina náboženství už nebyla v kostele, ale ve škole. Ve třídě. Místo kaplana jí vedl samotný pan farář a na otázky dětí, kde je pan kaplan, stručně, trochu posmutněle, odpověděl: „Cesty páně jsou nevyzpytatelné a pan kaplan už na farnosti není a nikdy nebude.“ Při těch slovech se stále díval na Evičku. Její oči ale nemohl vidět. Hlavu měla hluboce skloněnou a pokud by před ní opět bylo zrcadlo, asi by to dopadlo naprosto stejně. Znovu by nic neviděla. Tentokrát proto, že oči měla plné slz.

Jestli nyní čekáte nějakou senzaci, nějaké dramatické rozuzlení, musím vás zklamat. Kaplan zmizel, Eva skutečně nikomu nic neřekla, ani rodičům. A ani těhotná nezůstala. Vlastně by se dalo říct, nic nestalo. „Skutek se nestal“.  Jen už to nebylo jako dřív. I ona se s tím vším časem nějak srovnala, ale tak nějak po svém. Nebyla zlomená, ale nalomená určitě. Jako každá dospívající dívka uvažovala o svém těle, o pocitech, o lásce, o uspokojování svých tužeb. Ještě nedávno, strach by jí nedovolil na něco jako je sex ani pomyslet. Nyní, při hypotetických úvahách, které probírala sama se sebou, měla dost pádný argument.  Když se nestalo nic poprvé, proč by se něco mělo stát někdy příště. Obzvláště, když si bude dávat pozor.

Jen ten pocit křivdy, ten se nesmazal.

Pravdou je, že k babičce, i když bydleli v jedné vesnici, nikdy moc nechodila. Nyní se návštěvám u ní bránila zuby nehty. A když náhodou ona přišla k nim, okamžitě utekla ke kamarádkám a vysvětlovala to tím, že babička nějak divně páchne a nemůže ji ani cítit. Což ve své podstatě byla asi pravda. Téměř stejný postoj zaujala vůči kostelu a hodinám náboženství. Tam bylo vysvětlení trochu složitější, ale i tu našla u rodičů pochopení.

Co ji však tížilo nejvíc, bylo mlčení. Probírala všechny možné argumenty a vždy přišla k závěru, že když bude mlčet, bude to asi to nejlepší. Když by s odstupem času řekla pravdu rodičům, mohlo by se stát, že by se táta s mámou kvůli rozhodnutí babičky tak pohádali, že by se možná i rozvedli. I tak je ten jejich vztah nějak vachrlatý. Nebo by se rozkmotřili s babičkou a bylo by to špatné pro všechny. Kdyby šla na policii a k soudu, určitě by se to časem všichni dozvěděli, kaplan by to popřel, babička by proti bohu svědčit nemohla – odmítla, a ona by musela chodit kanálem. Když by to řekla kamarádkám, nedej bože kamarádům, bylo by to Faux pas jako prase. Komu se svěřit? Budoucímu manželovi, partnerovi? Aby měl v ruce trumfy? Další blbost. Znásilnění je fakt zapeklitá věc a člověk – žena s tím musí žít celý život.    

Eva ve zmíněném příběhu žije dodnes s pocitem křivdy a kaplan? Nevím. Údajně je řeholník – misionář a káže víru v nějaké rozvojové zemi. A možná právě tam má ještě víc možností na ukojení svých choutek.

Závěr příběhu nechám na vás. Možná i vy najdete nějakou paralelu anebo si jen řeknete:

„To jsou jen fabulace, Skutek se nestal“.