Sladkokyselá trilogie
aneb
Shakespeare naruby
Bůh rozdává lásku. Ano, čtete správně. Rozdává. Životními zkušenostmi jsem byl přiveden k poznání, že při své dobrotě skutečně nedělá rozdíly. Miluje-li žena peníze, udělá z ní pokladní v Tesku. Miluje-li muž manželku i milenku, udělá z něj ředitel a z milenky sekretářku. Miluje-li studen mladé chlapce, udělá z něj faráře. A ano, mohl bych popsat několik dalších stran láskou a jejím podobenstvím. To ale není můj záměr.
Je tu jedna mladá dívenka a já vám chci vyprávět příběh jejího daru lásky.
Epizoda první: Black God
Stála před farou a váhala. Má vstoupit anebo raději utéct? Je to stud, nebo jen nepoznané vlastní JÁ? Nevěděla.
Vyrůstala jen s mamkou. Táta ji zemřel, ještě když byla malá a popravdě řečeno, ani si na něj moc nevzpomíná. A mamka? Po večerech chodila uklízet do školy a přes den faru a kostel. Mimo úklid, pro velebného pána vařila, prala, žehlila. Žehlila a prala i všechno, co patřilo na faru a do kostela. A potom, téměř v noci, pro změnu vařila, prala, žehlila a uklízela doma. A ona? Hrávala si v zákristii, schovávala ve zpovědnici, a když byla větší, tak dohlížela na ministranty. Časem i na její bedra padla část úklidu fary a také práce v zahradě. Pod dohledem pana faráře dělala domácí úkoly, a když něco nevěděla, stal se jejím dobrým rádcem. Jako každé dítě byla hodně zvídavá a měla na něj spoustu otázek. Asi i proto zavedl takovou podivnou hru: „Na každou Tvoji otázku rád odpovím, ale právo dalšího dotazu mám já. Souhlasíš?“ Souhlasila. Většina jeho otázek byla až příliš osobního charakteru. Horší jako ve zpovědnici. Rychle si začala uvědomovat, že někdy je lepší na nic se neptat. Ale i tak. Pan farář byl první, který se dozvěděl, co všechno se událo ve škole, jaké dostala známky, co se dělo o přestávkách a co všechno se musí na další den naučit. Nosila samé jedničky. Bylo přirozené, že vždy následovala pochvala, případně malý dárek. Někdy to byl jen svatý obrázek, jindy sladkost a čím byla starší, tím častěji to bylo pár drobných. Poctivě je ukládala a za nastřádaný obnos něco koupila. Třeba sponky do vlasů, malovátka, kredit do mobilu… prostě jen důležité a potřebné věci. Přestože to byly jen a jen její peníze, mamka vždy remcala: „Nejsem tomu ráda. Proč utrácíš? To všechno Ti je na nic! Na modlitbu k Pánu Bohu mobil nepotřebuješ! On Ti volat nebude!“ Mamka byla stále vážná. Jakoby se ani nedokázala smát a radovat. A popovídat si o problémech dospívající ženy? Nemožné. Popravdě? Moc si nerozuměly. Byly si dost cizí.
Navenek se mohlo zdát, že i ona, stejně jako mamka, je zarytá pánbíčkářka. Od spolužaček často slýchávala: „Znáš jen školu a kostel!“ A kostel skutečně znala. Důkladně prozkoumala každé zákoutí, každý trám, každou malbu, prostě všechno. Samotnou kapitolou byly zápisy vryté do kostelních lavic. Počteníčko lepší jako v obecní kronice. Skutečně. Nevěříte? Člověk se tam dozvěděl věcí. Kdo koho miluje, kdo je šlapka, kdo ku… (taková slova by se v kostele neměla psát). Nic moudrého. Samé hlouposti.
Co se týkalo víry, její víry, tam nebylo všechno s kostelním pořádkem. Ona měla svého boha. Svého ČERNÉHO BOHA. Idol, který bezmezně uctívala a tajně se k němu modlila. Byl to Michael Jackson. Zbožňovala jeho písničky a milovala jeho klipy. Jednoznačně obdivovala všechno jacksonské. Nevěděla proč, jakmile se zaposlouchala do jeho písní, draly se jí slzy do očí. Při každém tónu cítila nepopsatelné vzrušení a třásla se jako by upadla do transu. Chvílemi ani nevěděla, co dělá. Za dob inkvizice by jí jistě mučili a asi i upálili.
Posedlost. Věděla, že je to posedlost. Že to asi není správné. Nedokázala jí ale čelit. Tento nepopsatelný pocit měla i v přítomnosti jednoho chlapce. Jmenoval se Urban. Byl už ve druhém ročníku na střední škole a každou neděli, bez studu a hanby, vzal na sebe ministrantské roucho a sloužil panu faráři. Nad o mnoho mladšími kluky vyčníval nejmíň o celou hlavu. Však převyšoval je i svou inteligencí. Byl hodný, tichý. Choval se k ní moc hezky. Chodila jen do devítky, on ji ale bral jako dospělačku. Jako sobě rovnou. Nejvíc ji překvapil tím, že má všechna Jacksonova alba a přiznal se, že je začal sbírat jen a jen kvůli ní. Jednou, někdy skoro na konci školního roku, přišel s nabídkou: „Jestli chceš, přijď v sobotu k nám. Napálím Ti skladby, které ještě nemáš.“
Byla štěstím bez sebe a s radostí souhlasila. Hned jak přiběhla domů, začala stresovat. Dlouho přemýšlela, co si v ten osudný den má obléknout. Nebylo to sice rande, chtěla ale vypadat dospěleji a také trochu svůdně. Líbil se jí a ona se chtěla líbit jemu. Vyzkoušela všechno možné i nemožné. V sobotu se ale spontánně rozhodla pro dlouhou riflovou sukni a bílou blůzku bez rukávů. Sukni sice měla až ke kotníkům, vypasovaná blůzka jí však sahala sotva po pupík. Navíc, dost odvážně průsvitná. Venku zase až tak velké teplo nebylo, tak si navrch vzala ještě lehký svetřík. Před zrcadlem si zhluboka povzdechla: „Pane Bože, svetřík je fajn, ale to ostatní. Můžu být tak vyzývá?“ Bůh ji ale neodpověděl. A možná, kdyby odpověděl, stejně by ho neposlechla.
Doma měl perfektní aparaturu. Rodiče byly přes víkend na nějakém výletě, a tak to mohli rozbalit na plné pecky. Vlastního slova bys neslyšel! Kdo by ale při tak krásné hudbě chtěl mluvit. Bez dovolení se uvelebila na neustlané válendě. Z polštáře cítila krásnou až omamnou mužskou vůni a pomalu se dostávala do dvojnásobně nepopsatelné euforie. Příčinou byl Jackson a Urban. Jako by vystoupila z vlastního těla. Představovala si, že je přímo pod pódiem a bláznivě tančí a skanduje s ostatními děvčaty. Byl to úžasný pocit. Urban bláznivě poskakoval po pokoji a ani v nejmenším nepřipomínal poslušného ministranta v kostele. Potom si k ní přisedl, naklonil se nad její tvář a jazykem pohyboval v rytmu hudby. Její vnitřní JÁ, někde hluboko v hlavě, křičelo: „Fuj, to je vulgární“. Ale. Připadlo jí to strašně směšné a pokusila se ho napodobit. Poprvé byla sama se starším klukem a připadala si totálně negramotná. Nevěděla, co a jak má dělat. On ale nezaváhal. Jemně kousl do vystrčeného jazyka a začal ho vsávat do svých úst. Od vzrušení málem omdlela. Přestala dýchat a jazyk se snažila co nejvíc vystrčit ven. Bála se, že jejich rty se dotknou a budou se líbat. Chvilku si tak hráli a najednou pocítila neznámou, podivně slastnou bolest v podbřišku. Aby té bolesti zabránila, chtěla svinou do klubíčka, ale nešlo to. Byl tam Urban. Bylo to tak silné. Tak silné – „Asi se počurá, nebo rozbrečí. Nebo obojí najednou“.
Jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Znovu nevěděla, co dál: „Mám ho obejmout, nebo se bránit?“ Asi odtušil její nejistotu a na chvilku jí dopřál nadechnout se. Jen ležela a upřeně se mu dívala do očí. Seděl těsně vedle ní, vlastně skoro na ní ležel a sálalo z něj příjemné teplo. Byla tu jen ona a on.
A potom, s určitou dávkou sebevědomí, začal jí svlékat svetřík. Moc mu to nešlo a ona mu vůbec, ale vůbec nepomáhala. Naopak. Styděla se. Nechtěla v jeho těsné blízkosti ležet jen v blůzce, která skoro nic neskrývá. Navíc, ta její dětská podprsenka. Kdyby aspoň měla nějakou dospěláckou, krajkovou. Ne, mamka jí doposud nic takového nekoupila.
Zůstal bezradný a jako by natruc, napůl stažené rukávy svázal velkým uzlem dohromady. Její dlaně zůstaly uvězněny v rukávech a kupodivu, v daný okamžik, to bylo pro ni osvobozující. Nemusela řešit, co s rukama. Takto ho obejmout nemůže. Nic neříkali, jen poslouchali hudbu a dál se upřeně dívali do očí.
Z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe, rychle se k ní sklonil, úplně natěsno, a jemně ji kousl do nosu. Přitom ji celou oslintal. Bylo to hnusné. Celý se podivně chvěl a už se jí nedíval do očí. Jeho zrak mířil někam za ní. Na stěnu, nebo spíš na strop. Zespod viděla jen oční bělmo. Jako v hororu. Znovu se pokoušel o hru s jazykem. Neúspěšně. Chvilku zmateně šmátral kolem ramen, ale když nenašel, co hledá, své dlaně přesunul níž. Pomalu je tlačil do zakázaného pásma. Chtě nechtě, nadzvedla svázané ruce a dovolila mu, aby se dotýkal pupíku a ňader. To ale dělat neměla. V sekundě se změnil v nekontrolovaný ohňostroj. Jako by do něj vletělo sto čertů. Jednou rukou surově mačkal prsa a druhou kasal sukni. Dotýkal se nahých stehen a dostal se až ke kalhotkám. Hudba už nebyla krásná. Byla jen ohlušujícím rámusem bezmocné bolesti a strachu. Byla jí hrozná zima a nemohla dýchat. Chtěla se uvolnit, běhat, skákat, tančit a místo toho měla celé tělo sevřené v jednu obrovskou křeč. Nebyla schopna vymanit své ruce se svázaných rukávů svetříku. Chtěla křičet a volat o pomoc, ale místo toho jen naprázdno lapala po dechu. A on nepolevil. Když už myslela, že zemře, strčil jí svůj obrovský jazyk snad až do krku. Dusila se a strašně se jí chtělo zvracet. Asi omdlela anebo upadla do podivné apatie. Dál svírala veškeré svalstvo, ale už neměla sílu se bránit. Rozepnul si poklopec, a tak jak byl oblečený, znásilnil ji. Surově ji připravil o věneček.
Konečně byl hotový. Vystříkal se na její vykasanou sukni a spokojeně se svalil vedle ní. V ten stejný okamžik, jako na povel, dohrála i poslední skladba z alba BAD. Nastalo hrobové ticho. Byl na něj hrozný pohled. Ani neležel, ani neseděl. Rozkročmo, lokty opřený o okraj válendy a bez studu a hanby ho měl stále vystrčený z kalhot. Zvolna, v naprostém klidu a pohodě, sesunul se na koberec. Jednou rukou rozvázal suk na rukávech a arogantně se pochválil: „Byl jsem ale dobrý, ne? Zase někdy můžeš přijít.“
Dýchla, žila. Jako by se nic nestalo. Hlavou jí běželo tvrzení starších děvčat. Některé tvrdily, jak to poprvé strašně bolí anebo naopak. Vychloubaly se, že je to fantastické. A ona nic. Naprosto vůbec nic necítila. Skutečně byla ráda, že dýchá. Vlastně ne. Nejraději by byla, kdyby nedýchala, kdyby nežila. Nenáviděla se. Ona byla ta, co mu vlezla do postele. Ona mu dovolila, aby ji osahával. Ona zhřešila. Trochu se upravila, v naprostém klidu, bez jediného slova si obula tenisky a s mokrým flekem na sukni odešla do kostela.
Byl krásný, téměř již letní sobotní podvečer. Šla jako bez duše. Pan farář před kostelem zaléval květy a přivítal ji s milým úsměvem. Neusmála se, neodpověděla na pozdrav, jen ho poprosila: „Mohla bych se prosím vyzpovídat?“ Na nic se neptal a pokojně kráčel před ní. Konvici s vodou odložil až těsně před zpovědnicí, a ona, vkleče se konečně mohla zbavit toho tíživého břemene. Vyslechl si všechno. Úplně všechno, do posledního detailu. Rozhřešení jí ale nedal. Smutný vyšel ze zpovědnice, pohladil ji po vlasech, vzal konvici a bez jediného slova se vrátil k polévání. Nedal jí ani žádnou lidskou radu. Neřekl jí, že se má svěřit mamce, neposlal ji na policii, nenadával ji. Jen dál poléval ty posrané květy. Myslela, že už s ním nikdy v životě nepromluví a definitivně přestane chodit do kostela. V neděli ráno se ale přemohla, jen kvůli mamce, a šla. Do zákristií ale nevkročila. Zato tam vletěl rozezlený farář. Dlouze rozmlouval s Urbanem, potom ho přinutil, aby si svlékl ministrantské roucho a vyprovodil ho z kostela.
Kázeň pana faráře byla zmatená, nesourodá. Bylo vidět, že je nesoustředěný a smutný.
Přes všechna svá předsevzetí, z kostela odešla rovnou na faru a zůstala tam celý den. Bezcílně se poflakovala a zdálo se, že s panem farářem se navzájem vyhýbají. Chvílemi jí to připadalo jako nějaká jeho další směšná hra. V duchu ale stále přemýšlela o příčině toho, co se jí stalo. Jako by se to stalo někomu jinému. Nebo možná se to stalo jí, ale v cizím těle. Určitě to nebylo její tělo. Nemohlo být její. Ona přece nic necítila. Urban pro ni přestal existovat. Nepociťovala vůči němu žádnou zlobu ani nenávist. Pro ni už nebyl. Úplně ho vymazala.
Až večer, ještě v ten stejný den, přiběhla na faru nějaká babka a plná emocí křičela na pana faráře: „V sadu našli na teplákové bundě oběšeného Urbana! Jeden rukáv uvázal o haluz jabloně a z druhého si udělal smyčku kolem krku! Žádné vysvětlení! Žádný dopis na rozloučenou! Nic. Pane Bože nic!“ Jak přiběhla, tak odběhla. Znovu bylo ticho.
První a jediné, co ji při této zprávě napadlo, bylo, že lidé zbytečně křivdí čínským výrobkům. Ta bunda byla od Číňana a neroztrhla se. Sám si ji koupil. „Dobře si vybral“. S pocitem hanby si uvědomila, že poslední myšlenku vyslovila nahlas. Rozhlédla se, nikdo v její blízkosti ale nebyl. Asi ji tedy nikdo neslyšel.
Po hodné chvíli za ní přišel pan farář a z toho, co řekl, pochopila, že někdy je lepší mlčet a nezatěžovat zemřelého dalším hříchem: „Lidé si rádi upravují pravdu podle toho, jak se jim zrovna hodí a podle toho, čemu chtějí věřit. Čemu pro svůj klid duše věřit prostě musí.“
Faktem bylo, že neměla v plánu komukoliv cokoliv zvěstovat. Nechtěla se chlubit se svojí první zbabranou sexuální zkušeností. Cítila jen lítost z bolesti Urbanových rodičů.
Urban. Urban si vybral svůj osud sám.
Epizoda druhá: Pánbíčkářka
Dva roky chodila jako tělo bez duše a všichni to připisovali ztrátě Urbana. Každý, kdo je znal, nemohl nevidět, že se do sebe zakoukali. Byl to takový párek tokajících tetřevů, nebo spíš jen holoubků. Ona ale byla smutná, že nemohla najít cestu k sobě samé. K vnitřnímu klidu a lásce. Nekladla si za vinu, že od Urbana přijala pozvání a ani se necítila nikterak nečistá a ponížená. Do té osudné soboty snila, že její první milování bude výjimečné a krásné. Bude to s člověkem – s mužem, kterého bude bezmezně milovat a bude s ním chtít prožít zbytek svého života. Vše se odehraje na nějakém romantickém místě. Vana plná pěny, voňavé svíčky, v krbu praskající dřevo, na podlaze kožešiny, mazlení, a na všechno bude spoustu času. Žádný spěch. Jako v ráji. Jen nahá těla a láska.
To, co se stalo, co bylo plné hnusu a smutku, vnímala jako fakt, který se odehrál někde mimo ni. Nebo jako by se to stalo její nejlepší kamarádce. Imaginární sestře. Z úcty k ní nemohla poslouchat písničky Michaela Jacksona a hlasitá hudba jí přímo děsila. Stranila se všech, i spolužaček. Bála se, že by někomu mohla vyzradit své nechutné tajemství. Přes všechnu její živelnost a touhy, byla odsouzena žít s přezdívkou PÁNBÍČKÁŘKA.
Paradoxně, všechno měl změnit až mladý muž, od kterého by se to naprosto vůbec nečekalo. Absolvent teologické fakulty. Kaplan Tomáš. Šuškalo se, že jednoho dne nahradí stárnoucího faráře a možná to tak i mělo být. Do farnosti přišel, když končila druhý ročník na Gymnasiu.
Hned z počátku se jí zdálo, že Tomáš je trochu zvláštní. Tak nějak podivně ujetý. Pan farář si s každým rád popovídal a u sklenky vína byl zcela bezprostřední. Začal notovat a zvedat ruce jako nějaký šohaj z folklórního souboru. Tomáš jen mlčel a modlil se. Byl ubytovaný jako někde na Vystrkově. V zadní části fary. Žil mnohem skromněji než ona s mamkou. V jedné místnosti jen postel, židle a nic jiného. Žádná skříň, stolek, nic. Zhola vůbec nic. V druhé místnosti stůl, u něj druhá židle a nad stolem kříž. U dveří úzká polička a na ní pár knih. Osobní věcí měl odložené v kumbálu na úklid. V regálu, spolu s čistícími prostředky. Prostě podivín.
I mamka byla čím dál tím víc podivnější. „Je skutečně tak stará a unavená, že už nestíhá úklid celé fary, nebo je to jen nějaká zákulisní hra? Chce mě snad nanutit do role služky – kuchařky budoucího pana faráře?“ Bez toho, aniž by na tuto nevyslovenou otázku dostala odpověď, kaplanův příbytek začala uklízet ona. Po vzoru mámy nechávala při úklidu otevřené dveře. To, aby si někdo nemyslel, že se přehrabuje v šuplících anebo něco podobného. On ale stejně žádné šuplíky neměl, tedy nebylo se v čem přehrabovat. Jen se jí zdálo, že při úklidu, milý kaplánek ji potajmu pozoruje a evidentně mu to očumování dělá dobře. A ještě jedna zvláštnost. Po skončení nepoděkoval za úklid jako pan farář, ale přistoupil k ní a dal jí pusu na ofinu. Takovou mokrou slizkou pusu. Kdyby jen tušil, co jí to připomíná.
„To tak slintají všichni?“ Brr. Vždy si musela rychle utřít čelo. Ale až venku, aby to kaplan neviděl. Bylo to odporné. Takový studený čumáček. Časem si ale zvykla. Jakmile skončila s úklidem, připravila si papírový kapesník, nastrčila čelo a odešla. Většinou vše proběhlo bez jediného slova.
Zhruba po roce, byl první den prázdnin a sluníčko už nejméně čtrnáct dní lámalo teplotní rekordy. Rozhodla se. Rychle uklidí a půjde se koupat. Na faře nikdo nebyl, a tak jen tak ledabyle utřela prach a už, už, chtěla utíkat na koupaliště. Ještě se chvatně rozhlédla, jestli náhodou na něco nezapomněla a jak se zprudka otočila, padla přímo do náruče kaplana. Naprosto vůbec netušila, že je v zahradě. Byl jen v tričku a trenýrkách. Poprvé ho takto viděla a musela uznat, že má hezkou svalnatou postavu. Přitom do žádné posilovny nechodil. Divné. Pokorně chtěla nastavit čelo, ale všechno bylo nějak naopak. Ve dveřích stál on a ne ona. Nemohla odejít, a tak zvedla hlavu a v tom se to stalo. Místo na čelo ji políbil na ústa. Nemohl se odtrhnout. Když přestal, neomlouval a ani trapně nezdůrazňoval, že jde jen o nějaké nedopatření. Její vnitřní hlas ji důrazně káral: „To není správné! Opět jsi moc vyzývavá a svádíš ho svým oblečením!“ Měla na sobě jen plavky a průhlednou plážovou tuniku. No plavky. Miniaturní bikinky to byly. Byla spokojena s tím, jak jí to sluší, ale na milého kaplánka to bylo asi až moc provokativní. Příliš silné kafé na mladého muže v celibátu. Ona ale výčitky neměla. Ona ho nelíbala. Brala to tak, že je úplně jedno, jestli líbá na ústa, na ofinu či na čelo. On děkuje a ona poslušně drží.
Potom ale své dlaně zlehka přitiskl na její uši. Okolní svět přestal existovat. Nic neslyšela, a on ji znovu políbil. Tentokrát to ale už byl skutečný polibek. První polibek v sedmnácti letech. Líbala ho stejně vášnivě jako on líbal ji. Pomalounku před ním couvala a asi na ně musel být dost legrační pohled. Oba byli v hlubokém, skutečně ve velmi hlubokém předklonu. Jako dva berani. Stále držel její hlavu a tlačil ji před sebou. V takto podivném postoji se dostali až k posteli. Tam ji pustil, hbitě si sundal tričko a zamával jím na hlavou. Jako úspěšně skórující fotbalový útočník. Strhne si dres a čeká aplaus fanoušků. Neaplaudovala. Jen stála a váhala. Její postoj byl ležérně bojový. Stále v mírném předklonu, jedna noha pokrčená v koleně, druhá napjatá vzad. Přesně tak jak odcouvala. „Má utéct anebo zaútočit?“ Dřív, než si to stačila rozmyslet, vzal její tuniku, a i s ní zamával nad hlavou. Bylo to bizarní, až trapně směšné. Ale uvolňující. Pokračoval. Začal ji svlékat. Moc práce s tím neměl. Připadala si jako malé dítě. Právě ji probudila mamka a ona jen tak podvědomě, v polospánku, zvedá ruce a nohy, aby ji lépe mohla svléknout pyžamko. Nahá, poslušně čekala, co se bude dít dál. Mělo by následovat oblékání, mléčko a potom za ruku do školky. Nestalo se tak. Místo toho ji svalnaté paže položily do postele a abnormálně velké masité rty ji začaly líbat. Líbal ji na celém těle. Pořád to byl jen sen. Opět se na vše dívala odněkud mimo svého těla. Byl to ale příliš krásný sen. Sice bez vany plné pěny, bez praskajícího dřeva v krbu, bez kožešiny, zato s fantastickým mazlením nahých těl. Ne nedrtil ji prsa a ani netlačil ruce do rozkroku. Nic takového. Najednou měla oslintané celé tělo a jeho polibky nebyly vůbec studené. Naopak. Každý dotek jeho rtů přímo pálil. Líbilo se jí to, a tak se rychle vrátila zpět do svého těla. Prsty hluboce zaryla do jeho mohutné hřívy a hlavu mu důsledně posouvala na místa, kde ji ještě nepolíbil. Když už se zdálo, že žádné takové místo na jejím těle není, otočila se na břicho a nechala se líbat na zádech, zadku, na stehnech. Prostě všude. Všechno v naprosté tichosti. Bez jediné ho slova.
Nemohla to už dál vydržet. Znovu se chtěla otočit na záda, ale přemohl jí stud. Jen si sedla a pokrčenými koleny se snažila zakrýt prsa. Avšak byl tam on a úplně nahý. Vůbec netušila, kdy se mu podařilo sundat trenýrky. Nedalo jí to. S údivem pozorovala jeho mužství. Na koupališti se občas podívala na urostlé mladíky, ti ale byli v plavkách. Vidět vzrušeného muže bylo něco úplně jiného. Imponovalo jí to. Byla hrdá sama na sebe, že právě ona je příčinou tak krásného výjevu. Nedočkavě čekala na další polibky. On ale místo polibků jen poklekl před její stehna a zlehka ji uchopil za kolena. Pomalu, pozvolna, vláčně a něžně jí doširoka otevřel jako knihu. Bylo to trochu trapné, ale nebránila se. Tak jak byla, přetočil ji na polštář. Tentokrát měla ruce volné, ale kam je dát? Bezradně je dala za hlavu. Byla šťastná, že si ji jen prohlíží a nikam nespěchá. Aby náhodou neupadla do bezvědomí, jako kdysi, záměrně začala zhluboka dýchat. Hezky nádech, výdech, nádech, výdech. Celou hrudí. V ten okamžik, v té poloze, nejvíc ji trápilo, jak asi vypadá. „Dělá to správně?“ Až nyní si uvědomila, že kaplánek tu nemá žádné zrcadlo. Snažila se na sebe dívat jeho očima a v tom jí to docvaklo. Už jí bylo jasné, proč se mladým holkám říká žabka. Její póza byla naprosto dokonalým ztvárněním obrazu žáby. Ale neuráželo ji to. Naopak, dělalo jí to dobře. Byla tak zaujata sama sebou, že skoro vůbec nevnímala, co se s ní děje. A dělo se toho stále víc a víc.
Když se do ní ponořil, bylo to, to nejněžnější, nejkrásnější, nejfantastičtější, co doposud zažila. Mohutná loď a mořský příboj. Vlny narážející o skálu a nad lodí skřehotání racků. Jedna vlna za druhou. On byl tou skalou. Mocný, dravý a ona vydávala ty zvláštní zvuky podobné krákání hladových racků. Až jí ta intenzita děsila: „Co to dělá? Proč tak ječí?“ Na druhé straně ale nemohla a ani nechtěla přestat. Pomáhala lodi udržet ve vlnobití správný kurz. Chvilku se zmítala v přílivu, ale to jen proto, aby znovu pevně uchopila kormidlo a vydala se vstříc novým vlnám. Doposud se bála toho, že se už nikdy v životě nebude chtít milovat. Nyní se bála, že skončí dřív, než se dostane do vysněného přístavu. K vrcholu, nad kterým ční maják bezpečí. Zdálo se jí, že každou chvilku ji opustí všechny síly a svalstvo totálně ochabne. Vložila do toho všechno, co v sobě ještě měla a jen hlesla: „Bože vydrž!“ A on vydržel. Z posledních sil vystoupala po točitém schodišti na samý vrchol majáku a tam ji oslepila prudká zář reflektoru. Až nyní se dostavily ty obávané mrákoty a ledva lapala po dechu. Ale bylo to úplně něco jiného. Teprve, když kaplan Tomáš „skromně“ podotkl, „Nejsem Bůh, jen kaplan“. Přes všechnu absurditu, přes úžasnost právě prožitého, vybuchla smíchem. Smích byl nejkrásnější tečkou skutečného milování.
Jak se postupně dostávala do reality, jak si uvědomovala, co a s kým se to stalo, začala vnímat i tu spoušť kolem sebe. Její stehna a kam jen se podívala, tam byl neklamný znak ztráty jejího panenství. „Sakra, já jsem byla panna?!“ nahlas zaklela a stále ještě nahá začala uklízet. V hlubokém předklonu, s holým zadkem, šla ve svých úvahách zpět do minulosti. „Co to ale bylo s Urbanem? Bylo vůbec něco? No asi ne! Ten chudák se asi odbavil jen mezi stehny? No, co už.“ Ani jí nevadilo, že to, na co myslí, říká nahlas a že to musí slyšet i kaplan Tomáš. On se ale neptal a ona nevysvětlovala.
Kaplan nekaplan, panenství bylo minulostí a touha obrovsky nekonečná. Jejich tělesná láska se přenesla i do dalších dnů. Stala se zdrojem každodenní radosti. Celé prázdniny, celý školní rok. Kdo ji znal, musel uznat, že zpěkněla a krásou přímo kvetla. Zvláštní bylo, že ač oba věděli, co chtějí a že to musí mít, jejich milování, bylo vždy tajuplné, nečekané a spontánní.
A opět tu byl konec školního roku. Další zakončení jedné etapy vzdělávání. Dostala maturitní vysvědčení a utíkala se pochlubit. Kam jinam než na faru. Tentokrát ale ne za panem farářem, ale za kaplanem. Byla nejlepší a měla samé jedničky. Na faře ji ale čekalo překvapení. Tomášův příbytek byl prázdný. Polička bez knih a z kumbálu zmizely všechny jeho věci. Nezbylo tam po něm ani zubní párátko. Vyděšená a s nedefinovatelnou zlobou běžela za farářem a chtěla vědět, kam se poděl kaplan Tomáš.
Pan farář působil velmi klidně a vyrovnaně. Nejprve jí poděkoval za krásné vysvědčení a nezapomněl vyzdvihnout fakt, že to všechno dokázala i při záslužné péči o faru a kostel. Na závěr své řeči řekl: „Rád Ti odpovím na každou otázku, ale nejprve bych chtěl, aby sis uvědomila riziko naší dohody. I já mám jednu otázku, která mě velmi tíží. Nechci ale vyvolávat pochybnosti. Byl bych velmi nerad, abych Tě zbytečnou otázkou, otázkou, na kterou oba známe odpověď, abych Tě touto otázkou, dovedl ke lžím. Jsem starý, nejsem ale hluchý a slepý. Mé unáhlené rozhodnutí mohlo zhoršit tvůj školní prospěch. Jsem rád, že máš samé jedničky“. Bylo jasné, že všechno o jejich lásce ví a kaplana Tomáše v tichosti někam uklidil. Zesmutněla a bez jediného slova odešla. Ještě týž večer se sbalila a ráno se přidala ke spolužačkám odjíždějícím na prázdninovou brigádu do Německa.
Epizoda třetí: Uklízečka s titulem
Po necelých třech měsících prázdninové brigády nastoupila na vysokou školu a domů skoro vůbec nejezdila. Do jejich kostela šla jen na Vánoce a Velikonoce. Faře se obloukem vyhýbala. Až nyní. Má 25 let a stojí před ní další etapa doktorandského studia. Navíc, musí se vdávat. Je těhotná. Otcem dítěte, které nosí pod srdcem, je starý mládenec. Zanedlouho bude slavit čtyřicítku a svůj život zasvětil vědě a výzkumu. Ale i on se dokáže vzrušit – rozohnit se. Většinou však jen nad barbarským přístupem lidí k historii, případně nad nesmyslným komentářem uveřejněným ve vědeckém časopise. A pokud je řeč o historii, i tu je jistá podobnost. Také trochu slintá, ale tak nějak jinak. Jen u jídla. Další podobností by mohlo být jejich seznání. Svůj vztah utužili, kde jinde než v kostele.
Z důvodů známých jen jí, chtěla – musela navštívit všechny kostelíky a fary v republice. Chtěla najít svého kaplana a rozloučit se s ním. Ve skutečnosti by však nešlo o rozloučení. Chtěla se mu vyzpovídat a poděkovat. Poděkovat za to, že jí pomohl vrátit se na cestu lásky. Možná to byl hřích. Patrně i on porušil ustanovení církevních zákonů. Asi ano. Ale Bůh to tak chtěl. Určitě. Jeho prostřednictvím měla poznat krásu a kouzlo milování. Chtěla, aby i milovaný kaplan to tak cítil a zbavil se zbytečných výčitek. Chtěla ho vrátit na neposkvrněnou cestu celibátu a popřát mu štěstí. Štěstí a boží lásku. Každý den se modlila za jeho spásu. Každý den mu aspoň na chvilku věnovala pár nezapomenutelných vzpomínek.
Asi jen náhodou anebo z boží prozřetelnosti, víckrát na svých cestách potkala jednoho a téhož človíčka. Toho, kterého si nyní má vzít. Profesor na stejné škole, kde právě začala své doktorandské studium. I on jezdil od kostela ke kostelu a zajímalo ho naprosto všechno. Nejvíc historie. Zdálo se jí, že spojit se s ním, je výborná příležitost k tomu, aby se dozvěděla víc o farnostech a rychleji se přiblížila k cíli svého pátrání. K svému Tomášovi. Z úsporných důvodů přivítala, že s ním může jezdit autem a při delších cestách, ze stejného důvodu souhlasila i se společným ubytováním v hotelovém pokoji. Peněz nikdy neměla nazbyt. Dovedně předstírala svůj zájem o historii, a nejen to. V žádném případě to ale nebyl záměr. Spíš jen jakési poděkování za ochotu. Nejprve překonali vzájemný stud, později si navykli na náhodné doteky v manželské posteli, a nakonec mezi nimi nějaká ta jiskřička přeci jen přeskočila. A ona je těhotná. Vůbec ale neví, jestli „TO“ chce. „TO“ se jen tak předstírat nedá. „TO“ se narodí a bude konec cestování. Bude konec hledání. Bude konec všemu. Definitivní konec jedné, předem zapovězené lásky.
Mamka byla neoblomná: „Svatba bude hned po Velikonocích. Dřív, než to na Tobě bude vidět! Požehná Vám náš pan farář. Velebný pán, který Ti byl vždy nablízku. Bude to pro něj poslední obřad. Potom ve farnosti bude sloužit nový pan farář.“ V hlavě jí hučelo. Vůbec nevnímala, co máma říká.
Pohroužena sama v sebe, stojí před farou a zvažuje: „Můžu vstoupit? Bude to šťastný krok?“ Říká se, do třetice dobrého i zlého. Zatím, se tak stalo jen dvakrát. Dvakrát šlo o známost, ke které se nějak připletl pan farář a zle to dopadlo. „Čeká ji třetí zlý krok?“ Bylo jí do pláče. Tak nějak smutno. Bylo toho tolik, co ji s touto farou spojovalo, a přesto se bála. Nebo právě proto? Měla strach, že nedokáže formulovat věty tak, aby při tom všem nepoložila nějakou hloupou otázku. Co když si pan farář vzpomene na jejich dětskou hru? Co když bude chtít slyšet nějaké vysvětlení? Co když bude chtít znát její názor na tento sňatek? Jak to udělat, aby nemusela dovnitř? Nechtěla mu lhát a nechtěla se ani vzdát svého záměru najít kaplana Tomáše. Tak ráda by s ním prožila zbytek svého života. Tak ráda by mu vařila, prala a uklízela faru.
Musí. Možná po otevření těch těžkých dveří bude všechno lehčí. Možná. Možná se přeci jen všechno v lepší obrátí.
