Staré kozy na čundru aneb poslední jízda do pekel

Ze spánku mne probudilo nepříjemné šustění papíru. U postele se na stoličce netrpělivě vrtěl cizí chlap a upřeně na mě hleděl. Chtěla jsem se ho zeptat: „Kdo jste a co tu děláte? Místo toho jsem se zmohla jen na strohé „Co čumíš?“ Moji otázku jakoby přeslechl a velmi příjemným klidným hlasem se představil. „Jsem policejní vyšetřovatel a bylo mi oznámeno, že jste již při vědomí. Mohla byste mi prosím objasnit, co se tam stalo?“ Nechtělo se mi, bylo ale zřejmé, že se ho jen tak nezbavím a tak či tak jednou asi budu muset vypovídat. Tak proč ne teď. A možná je lepší když si to odbudu tu v nemocnici. Budu to mít za sebou bez zbytečného chození po policajtech. „A co chcete slyšet? Kde mám začít?“ Ledva jsem ta slova ze sebe vysoukala. „No, nejlépe od samého začátku. Když budete unavená, dáme si přestávečku anebo přijdu další den.  Jen mi prosím přesně popište, co se tam stalo.“ „Od začátku? Tak to bylo tak:“ V pátek okolo deváté si nás všechny zavolala šéfka a bez zbytečných řečiček na nás vybalila: „ Děvčata, je okurková sezóna a nemáme do čeho píchnout. Mám pro vás jedinečnou nabídku: Ty, které si vezmou sedm dní dovolené, těm přidám další tři dny placeného volna. Za dva týdny stihnete i plavbu okolo světa,“ Ozvala se jen Lucie. „A co ty, co si dovolenou nevezmou?“ „Pro ty mám smutnou správu. Ty budou doma 14 dní na neplaceném volnu.“ Místo očekávaného jásotu nastalo hrobové ticho. Pracovní porada skončila bez jediného slova a další činností už bylo jen hromadné vypisování dovolenkových lístků. Já ale nejprve usedla k počítači a do vyhledávače zadala >Lást minute<. Ale i ta nejlevnější dovolená značně převyšovala zůstatek mého konta. Bez jakýchkoliv představ jsem odcházela z kanceláře jako poslední. Naprosto vůbec jsem netušila, co těch čtrnáct dní budu dělat. Před firmou čekala Lucka a s úsměvem od ucha k uchu na mne vybafla: „Jedeme na čundr!“ „Co blázníš? Nikam nejedu! Vždyť ráno jsou už přízemní mrazíky a možná bude i pršet.“ „Mrazíky, mrazíky. Kde jsou ty tvoje mrazíky? Je deset hodin a 20°C jako v nejparnějším létě.“ Nebylo deset, ale jedenáct pryč a o parném létu mám trochu jinou představu. To jen na vysvětlenou. „Ráno Tě čekám na nádraží. Jede nám to v 8:25.“ Aniž by čekala na odpověď, zmizela v harmonice MHD. Považovala jsem to za šílený nápad a byla jsem si stoprocentně jista, že nikam nejedu. Asi fanatizovaná tou myšlenkou, cestou domů jsem zašla do Lidlu, automaticky nakoupila nějaké konzervy, chleba, zápalky a doma ze skříně vytáhla sbalený bágl. Ležel tam v pohotovostním stavu už skoro deset let. Všechno ale fantastiky vonělo, jakoby to bylo právě vytaženo z pračky. Stačilo přidat dnešní nákup a mohla jsem vyrazit za nečekaným dobrodružstvím. Brouk v hlavě stále vrtal a vrtal. Chvilku jo, chvilku ne. Rozumějte, stále jsem se utvrzovala, že nikam nejedu. Nicméně ráno, na nádraží jsem byla první a nedočkavě vyhlížela Lucku. Přišla těsně před odjezdem vlaku. Asi proto, abych nám to nestačila rozmluvit. Měla ale zbytečný strach. Lístek jsem už měla koupený. „Zajímá Vás i cesta?“ „Ano, jistě zajímá.“ „A nedáme si přestávečku.“ „Ale ano. Jste unavená?“ „Ne nejsem. Jen musím na záchod – čurat“. Poznamenala jsem a přidala trapný úsměv. „Ach tak, promiňte, ano, samozřejmě.“ Když jsem se vrátila, on tam stále seděl. Asi se za tu dobu ani nepohnul. „Vy jste ještě tady?  Tak si teda pokecáme.“ Na důkaz, že to měl být vtip, znovu jsem se trochu usmála. Tentokrát to ale bylo upřímné. Byla jsem ráda, že to ze sebe můžu dostat ven. „Tak ta cesta.“ Uvelebila jsem se v posteli a pokračovala. Cesta, úplně normál. Vlastně jsme jen vzpomínaly jak bylo fajn studovat a jezdit na čundry. Vlak, chvilku asfaltka a potom už jen terén. Poslední úsek nám dal pořádně zabrat. Časem jsme nějak zlenivěly a dočista zapomněly na co máme nohy. Už se smrákalo, když jsme konečně dorazily do prostoru bývalé vojenské střelnice. Bylo to tam k nepoznání. Celá pláň byla zarostlá mlázím. Dřív jsme z věže pozorovaly jak se kluci na motorkách prohánějí mezi zákopy a terči a nyní to byl normální les. Ani naši věž jsme nemohly hned najít. I ta byla celá obrostlá břízkami. Některé dokonce rostly i na střeše. K naší úlevě, ten železobetonový monument našeho mládí přírodě chrabře odolával. Vítězně, téměř s jásotem, jsme zkonstatovaly, že pro dnešek máme vyhráno. Máme se kde utábořit. Naše nadšení se ale rozplynulo v okamžiku, kdy jsme se pokoušely otevřít masivní železný poklop v podlaze rozhledny. Samotným problémem bylo udržet se na zrezivělém žebříku. Chápete. Natož tam nahoře ještě nějak manipulovat. Byly jsme přesvědčené, že někdo to z důvodu bezpečnosti uzamkl, nebo co by bylo ještě horší, víko zavařil. V okamžiku, kdy jsme začaly podléhat depresi, zalilo nás teplo naděje. Z dálky se k nám blížil zvuk motorky. To bude určitě někdo z naší někdejší party. Tu a v tuto hodinu to nemůže být nikdo jiný než nějaký bláznivý motorkář. Normální lidé motorky nemají a ti co je mají, tak ti je už dávno zakonzervovali a vytáhnou je zase až s prvním jarním sluníčkem. Jak se posléze ukázalo, skutečně. Byl to bláznivý motorkář. Krve by se ve mně nedořezal. Byl to Filip.„Lucko, proboha, co ten tu dělá?“ A ta naivní káča mi zvesela zvěstovala: „Včera, když jsem vystupovala z autobusu, málem mne přejel. Stačila jsem na něj jen zakřičet, že zítra jedeme na čundr. No není to náhodička? On nás tu našel!“ Fakt káča. Kdyby jen tušila, jaký je násilník. Jaký je despota, Jaký je sadista. Obloukem by se mu vyhýbala. Byla jsem ráda, že jsem se ho konečně zbavila a zůstala na živu. O našem rozchodu jsem se s nikým nechtěla bavit. Řeči jsou řeči a všichni jsou kamarádi. Měla jsem strach, že se mu to nějak donese a potom to už skutečně nerozchodím. A najednou si ten debil přifrčí na Harleyi jakoby nic. Bez náznaku sebemenších potíží otevřel železný poklop a hned nás začal komandovat. „Tak děvčata, šup, šup. Doneste nějaké dřevo a uděláme si tu ohýnek jako kdysi.“ Když jsme se vrátily, už popíjel pivo a na batohu měl vyložený velký kus slaniny. Skutečně velká flákota. Stačila by snad pro celou rotu vojáků. Naše snaha najít něco suchého byla neúspěšná. Dřevo bylo mokré a nedalo zapálit. I celá rozhledna působila velmi nehostinně. Zábradlí i podlaha nikterak nepřipomínaly, že na stavbu byl použitý beton. Byla to jen vlhká mazlavá modrozelená hmota obrostlá mechem. Po masivních deskách, které byly dřív okolo celé rozhledny, zůstaly v betonu jen zrezivělé šrouby. Říkávali jsme tomu bufetový stůl s krásným výhledem. Nyní to bylo plné slizu po housenkách a krásnému výhledu bránily koruny stromů. Jejich kývající se stíny přímo naháněly hrůzu. Nedovedla jsem si představit, že někde tu si rozbalím spacák a v klidu budu spát. Fakt hnus. Filipův hlas mne vytrhl z děsivých úvah: „No nic, pomůžeme si.“ Snad ani nestačil slézt z žebříku a už byl zpět. V jedné ruce plastový kanystr benzínu a v druhé lékárnička. Chápete to? To se nedá. Ten žebřík je kolmý. Ale vylezl. Vzal gázu, ponořil ji do kanystru a za chvilku jsme si už nad čoudícím ohýnkem opékali slaninu. Byl rozšafný, samé vtípky. Jeden by si mohl myslet, že jedině ON je naše spása. Po večeři Lucka na mě významně mrkla a jen tak pro sebe zaševelila: „Musím si odskočit a bude mi to trvat dlouho. Hodně dlouho. Nemusíte spěchat.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, zaklopil za ní Filip železný poklop a hned se na mne začal sápat. Podařilo se mi vysmeknout. Dost rázně, asi jsem i křičela, a možná byla i trochu vulgární. Doslovně to už přesně nevím. Něco jako: „Choď do pi – pekel Ty kreténe! S Tebou už do konce života nechci mít nic společného!“ a stálé jsem před ním couvala. Paradoxně, moje odmítání ho přivádělo do nějaké podivné euforie, nepříčetnosti, snad až psychického blaha. Usmíval se jako nějaký debílek. Na druhé straně jsem si byla jistá, že pubertální nahánění tu nehrozí. To by bylo pod jeho úroveň. Asi. A potom zbrunátněl: „Pojď sem, nebo do těch pekel půjdeme spolu!“ Neodpověděla jsem a v obrovském střehu jsem zůstala jako přikovaná. „Jak chceš!“ Vzal kanystr, hodil ho do ohně a jednou nohou ho přišlápl. Podotýkám, plastový kanystr. „Říkám Ti po dobrém. Pojď sem!“ Blázen, dočista blázen. V jedné sekundě mi prolétlo hlavou milion myšlenek: Jak moc je asi ten kanystr plný? Je-li poloprázdný, je tam hodně výparů, exploze je otázkou jen pár sekund. Je-li plný, je šance, že to bude jen hořet a nevybuchne to. Když půjdu k němu a on se bude snažit ten kanystr vyhodit, může se stát, že právě v ten okamžik to bude explodovat. Rozmetaný benzín se bude chovat jako napalm. Hravě pronikne přes oblečení a bude ničit všechno živé. A co když se fakt pomátl? Pevně mě chytí a společně se dočkáme jen smrtonosné zkázy. Co potom? Když se rozběhnu a budu ho chtít kopnout do rozkroku, mám jen malou šanci na úspěch. A i kdyby. Chytnu kanystr a opět to stejné. Vybuchne mi v rukách. Jemu se nic nestane a já budu doživotní mrzák. Sekundy rozhodování. Jak je ta posraná věž vysoká? Devět, maximálně 15 metrů. Mnohým lidem se nic nestalo ani při pádu z větší výšky. Skočím, a když budu mít štěstí, podaří se mi zachytit o nějakou haluz. Možná budu polámaná, ale ne popálená. Zlomeniny mají šanci na rychlejší uzdravení. Skočím. Musím skočit. Skočila jsem a podařilo se mi zachytit o vrcholek břízky. Bylo to jako Bandži-džamping. Vlastní vahou jsem se snášela dolů a asi metr nad zemí jsem se zastavila. Zpětný chod se nekonal. Jen jsem tak vysela a dívala se nahoru. Měla jsem strach, že když ten strom pustím, vymrští se, a tam nahoře by mohl zasáhnout Filipa. Moje úvahy byly ale zbytečné. Břízka se mi sama vysmekla z dlaní a ve stejný okamžik se za obrovského rachotu vyvalil z věže zaslepující rudý mrak. Vymrštěná břízka vytvořila vzdušný vír a plamen z výbuchu byl najednou jako pomatená kometa. Kometa, která neletí k zemi, ale někam do oblak. Na důkaz, že se jednalo jen o milisekundy, chci podotknout, že to všechno se událo v jednom okamžiku. Skok, metr nad zemí, odlétající kometa, a teprve potom jsem dopadla na zem. Víc nevím. Asi jsem ztratila vědomí a probrala se až tu v nemocnici. „Tak proto nemáte žádné zlomeniny ani popáleniny. Vaše kamarádka vypověděla, že Vás výbuch vymrštil z věže. Že na vlastní oči viděla, jak v plamenech padáte k zemi.“ Odmlčel se. „Jsem rád, že se Vám nic nestalo. Ten pán je na tom podstatně hůř. Ten se skutečně odebral do pekel. Už Vás obtěžovat nikdy nebude.“ A potom, stroze, jakoby to bylo zcela normální, jakoby se nic nestalo, pronesl: „Já to v kanceláři sepíšu a od Vás budu potřebovat už jen podpis. Přeji Vám rychlé zotavení.“ Víc mě, ale potěšily ty jeho předcházející slova. Ten teplý lidský přístup. Když odešel, najednou mi scházelo, že už na mě nečumí.