Umíněný podivín

aneb

rybářská latina psychiatrem začíná

Určitě i vy znáte spoustu historek – vtípků o zlaté rybce? Ani nechcete, sama vám skočí na háček. Chvilku se okouní a než se nadějete, máte splněné tři přání. Závěr je vždy stejný. Ta potvůrka vás nějak napálí. Místo abnormálního onoho, máte krátké nohy. Místo nejchytřejší učitelky, je z vás obyčejný chlap, případně kouzelný dědeček a musíte plnit přání jiných. Na straně druhé, odbornice na virgule, kávový lógr a karty tvrdí, že přání se nesmí vyslovit nahlas. Zejména novoroční. Bylo by to proti bohu a numerologii. Obzvláště, je-li vaší bohyní učitelka matematiky. Moudří lidé, ve snaze vyhnout se kletbám, nevyslovují novoroční přání, nýbrž novoroční předsevzetí. V mírně podroušeném stavu, kdy mžouravým pohledem, stojíc na terase v propocené košili, jediné, čeho lze dosáhnout, je schopnost pozorovat ohňostroj. I artikulace pokulhává. Vyslovit se je problém. Navíc dcera, případně syn, s kdekým se líbají, a ani se nenadějete, je z vás dědeček. Jak jinak. Plníte přání. V tento okamžik stojí za povšimnutí fakt, že úmyslně jsem opomenul slůvko „kouzelný“. Zkrátka, jste dědek a vaše přání jsou zcela irelevantní, vedlejší, zcela zbytečná. Nevěsta vás má na háku, zeťáka jste ještě střízlivého neviděl a ženička vás nutí, abyste těm mladým splnil, co jim na očích vidíte. Zlatá rybka postrádá veškerou logiku. Konec konců, jako všechno kolem vás.

Přání. Jak správně chápete, děda už jsem, ale přání mám. Co to vlastně je? Jak definovat pojem přání? Pokud je něco nesplnitelné, z filozofického hlediska, splnit to nelze. Zbytečně se vystavujete riziku zklamání. Pokud je něco dáno osudem, událost se stane ať chcete či nechcete. Bylo by nesmyslné, ba až marnotratné, odpoutávat svoji pozornost od novoročních zajíčků a jejich vroucných polibků. Mám zkušenost, pokud je protějšek dostatečně atraktivní, polibky vám naženou krev do hlavy, a nejen tam. Posléze máte úplně jiné starosti. To už není přání, to je nutnost. Skutečně. Přes veškeré zákonitosti, navzdory matematické pravděpodobnosti, natruc světové statistice, myslíte jen na jedno. I tu je však nutno poznamenat, že daný požadavek většinou končí v rovině nesplněných přání. Nebo splněných, ale slůvko kouzelné se ze střemhlavého aktu někam vytrácí.

Co mám ale dělat? Přání mám. A velké. Chtěl bych aby se splnilo. Bojím se ho vyslovit. Bojím, spíš se stydím. Nemusím všechno hned věšet lidem na nos. Nerad bych to zakřikl. A to ani nejsem rybář. Pravda, chodím si občas zaplavat. Jistě. Jako každý. Vyhledávám ale termální koupaliště a i mezi nimi preferuji ty s minerální vodou. Rádoby léčivou. Léčivé prameny? Dá se tomu věřit? Není to jen marketingový tah společností provozující lázeňství?  Věřím, že ta cedulka popisující množství minerálů je pravdivá. Jak ale dokázat, že to i léčí? Podle všeho bych měl být zdravý jako ryba. K tomu ta potvůrka zlatá, vášnivé tření, fúha. V horkých, minerálních, a ještě léčivých, tam na ni asi nenarazím. Maximálně by mohla být v bufetu. Ve vlastní šťávě, nebo tomatu. Bez kostí.

Ale věřte někomu bez páteře. Věřit, věřit. Čemu se dnes dá věřit. Ještě jedna pointa. O těch dvou brášcích. Jeden jednooký a druhý slepý. Lesem jdou k babičce. Jednooký si o haluz vypíchne i to druhé oko… „Tak jsme došli, brácho. Ahoj babí.“  Začarovaný kruh. Takto se nikam nedostane ani my.

Podstata problému je v samotné zlaté rybce. Jsou dvě možnosti. Když ho nevyslovím, zlatá rybka ho neuslyší a já budu strádat. Nebo ho vyslovím a vystavuji se riziku nesplní. Zvolil jsem třetí cestu.

Já vám ale ještě neřekl, kde právě jsem. Ne nejsem na záchodě ani u rybníka. Sedím v ambulanci u paní doktory. Obvoďačka mě poslala za specialistkou. A už mě fakt durdí. Místo zázračných léků, dlouze mi vysvětluje něco jako svoje přání. Že by bylo dobré, abych víc sportoval, zdravě se stravoval a určitě shodil pár kilo! Neměla to vyslovovat nahlas. Je téměř jisté, že do další návštěvy se z toho nic nesplní. Naklonil jsem se k ní, tedy k paní doktorce, a tiše jí řekl, že i já mám přání. Skoro neslyšně jsem jí ho zašeptal do ucha. Neucukla, nedivila se, nic neříkala, ani si nic nezapisovala. Jen poslouchala. Když jsem skončil a ona se znovu pohodlně uvelebila na své stoličce, hleděla na mě jako na zjevení.  Přivřela oči, téměř se zamračila, znovu nic neřekla. Vlastně ano. Vypsala recept a podala mi ho se slovy: „Toto si vyzvedněte v lékárně a za tři měsíce přijďte na kontrolu. Sestřička vám určí termín“. Sestřička mi hbitě podala lísteček s termínem další návštěvy i s telefonním číslem pro případ, že daný termín nebudu schopen dodržet.  Vystrnadila mě z ambulance a já pomalu ani nevěděl čí jsem.  V čekárně nikdo nebyl a sestřička nechala pootevřené dveře. Asi aby slyšela, až někdo přijde. Nebo chtěla jen vyvětrat ambulanci? Jsem starší, to ano. Ale zase až tak moc nesmrdím. To už je ale jejich problém. Celý zmatený jsem si nemohl vzpomenout kde mám kartičku pojištěnce. Vrátil jsem se do čekárny a přes ty pootevřené dveře jsem slyšel hlas paní doktorky. „Agátko (tak se jmenuje sestřička), Agátko, ten chlap je nějaký podivín. Máte telefon na jeho obvoďačku? Zavolejte ji, ať ho pošle i na psychiatrii! Nemá to v hlavě v pořádku. A za ty tři měsíce mu naplánujte i CT-čko. Pro jistotu. Mám pocit, že ty metastáze se mu nerozšiřují na mozek“.

Ba ne, kartičku pojištěnce mi dala i s tím lístečkem kdy mám přijít.

Tak na psychiatrii? To jsem si nepřál. Já věděl, že to nemám vyslovovat nahlas. Člověk něco řekne a všechno pokazí. To je dneska den. I v lékárně jsem způsobil dost velké pozdvižení, a přitom jsem nic zvláštního nechtěl. Jen jsem se jich zeptal, zdali mi mohou poradit, kde se dá vybavit rybářský lístek. Nerad bych chytal zlaté rybky bez povolení.