Uspávač hadů

aneb

hormony nehormony, někdo musí mít rozum

„V poslední lavici sedím já! Debile. Odkdy se po pololetních prázdninách mění zasedací pořádek? Rezolutně jsem zavelela a Jindra se poslušně sunul do své lavice. „Tak, a je to. A tak to má být! Hlupáčku můj.“ S trochou nostalgie jsem si uvědomovala právě vyslovený fakt. Prázdniny skončily a nyní se už bude všechno točit jen kolem maturit a závěrečných zkoušek. Bude konec studentskému blahobytu. Bude konec lenošení. Jen mě rozčilovalo, že Jindra na moje připomínky vůbec nereaguje. Přitvrdila jsem: „Děláš mi to naschvál? Nebo tě ta moje lavice nějak magicky přitahuje?“ Mlčení. „Žádná odpověď také odpověď.“ Rezignovala jsem.

Stejně jako tenkrát na začátku třeťáku. I tehdy se uveleboval na mé stoličce. Snad jen čekal až přijdu a vyhodím ho. Nebože by byl fetišista? S podivnou úchylkou? Asi ne. V opačném případě snad – možná. To bych ale na té stoličce musela nejprve sedět já. On, následně poté, by prožíval slast. Že jeho zadek se otírá o stejný sedák jako moje řiťka. Perverzák. Jako jediná dívka ve třídě jsem si mohla právem vymýšlet podobné konspirace a bludy. Být ve spolku kluků má i jisté výhody. Privilegia. Přesněji, mohlo by mít. Nesměla bych být ale tak blbá. Někdy prostě nedokážu všechno domyslet do samého konce. Kluci asi nejsou tak zvědaví. Nebo jsou, ale svoje pudy nijak neskrývají. Parchanti. Já všechno, i jen hypotetické možnosti beru moc vážně. Každému se snažím věřit opravdovost jejich úmyslů. To není naivita. Tak jsem vychována a nestydím se za to. Zvědavá. Správnějším vyjádřením je, že chci poznávat nepoznané. Velkolepé, krásné až famózní zážitky v běžném životě. Jsem snad horší jako nějaké prominentní husičky?

Docela nedávno. No nedávno. Prakticky rok a půl. Prostě na začátku třeťáku, narazila jsem na tvrdou realitu. Tvrdou po všech stránkách. „Uf“ Nahlas jsem si vzdychla a pokračovala v úvahách. Vlastně to začalo naprosto stejně. První den školního roku, konečně třeťáci, a Jindra. Jako nějaké malé děcko. Všichni byli tak trochu děcka. Tenkrát se mi to tak zdálo. Něco jako mladší sourozenci. Já přes prázdniny nějak rychleji dospěla a hlavou se mi motalo: „Proboha, co já tu dělám? Kde to jsem? Kdo za to může?“ No kdo? No přece děda. Ten rozhodl: Terezka půjde na dřevařskou průmyslovku.“ Nikdo nic nenamítal. Ani já. Naopak, byla jsem ráda. Nebyl to krok ze zoufalství. Školu jsem si mohla vybírat. Na konci devítky jsem měla průměr 1,2. Dřevařská průmyslovka mě ale magicky přitahovala. Chtěla jsem na dřevařinu. Baví mě mazlit se s dřevem. Práce v dílně plné heboučkých pilin a lepkavé mízy je přímo erotickým zážitkem. Už jako malinkatá holčička jsem si víc, než s panenkami hrála se vším, co měl děda doma ve verštatu. Směsici vůni nařezaných desek, klihu a mořidel jsem vychutnávala jako nějaký feťák. Hudbou pro mě byl zvuk pásových pil a ukolébavkou rámus katru. Nejsem ale jiná jako ostatní holky. Stejně jako ony, i já, ráda se hezky oblékám a fintím. Jen dlouhé nehty jsou trochu problémem. Možná i vlasy. Proto chodím ostřihaná na kluka. Ve všem ostatní jsem úplně normální. Ráda tančím, ráda se bavím, prostě normální děvče. Úplně normální baba. Nedovedu si ale představit, že bych mohla být švadlenka, zdravotní sestřička anebo nějaká modelka. Toužím navrhovat a vyrábět z dřeva něco exkluzivního. Třeba romantické lavičky pro milence. Stačil by primitivní mechanismus (jedním cvaknutím) a opěradlo by se sklopilo. Tak jako u rozkládací válendy. Lup, lup a znovu by z toho byla počestná lavička. „No není to úžasné?“ Nebo točité schodiště někde v hale. Po dokončení bych na něm pózovala v krátké sukni a dala na obdiv nejen výsledek mé práce, ale i krásu hladce oholených lýtek. O kouzlu zahradních altánků raději ani psát nebudu. Prostě, chci oživit všechnu nudu a fádnost kolem nás.

Podle dědy mám obrovskou trpělivost a smysl pro detail. Nebojím se zadřené třísky. Nevadí mi, že budu cela od pilin. Dokonce mi nevadí ani skutečnost, že ruce budu mít možná trochu drsnější něž nějaké navoněné fifleny. Jakmile v ruce držím krásný samorost, lomcuje mnou fantazie, smyslnost a touha. Abyste si to špatně nevyložili. Nemyslím tím přírodní pomůcku na sebeuspokojování. Případně holý zadek a roznožku. „V tomto ohledu jsem byla a možná i stále jsem fakt trochu pozadu.“ Mojí touhou je přetvořit třeba i starou zlomenou násadu do lopaty na krásný doplněk interiéru. Když tak přemýšlím, i sexuální hračky by z toho mohly být. A docela dobré. Ale sex (nevím, jen tak plácnu) ten je dvě, tři tisíciletí stále o jednom. Lidé mají stejný počet otvorů, stejné choutky, a používají stejné techniky na dosažení uspokojení. Orgasmu. Čas od času přijde někdo s nějakou náhražkou. Ale náhražka je jen náhražka. Já mám možnost tvořit jedinečné originály. Kousky, které přežijí i moje děti. Pokud je někdy budu mít. Tolik teorie.

Rozčarování přišlo hned v první den nástupu do školy. Největším ponížením byla vstupní lékařská prohlídka. Starý chlípný doktor mě nejprve celou obchytkával a potom uznale nahlas ohodnotil: „Nemáš se za co stydět. Jsi dobře stavěná!“ Prasák. „Sestro, poznamenejte: břicho na pohmat měkké, prsa pevná, krk bez uzlin, jazyk prokrvený“ a potom, naprosto neomaleně, se zeptal: „Jsi ještě panna?“ Souhlasné stanovisko snad ani nechtěl slyšet. Moji rezolutní odpověď pohrdlivě dehonestoval.: „Tento status, na ubytovně plné chlapců, má jen přechodný charakter.“ Beztoho jestli chci anebo nechci, předepsal mi antikoncepci. Styděla jsem se jako hrom. Ale recept jsem si poctivě vyzvedla. Šok. Doma, když jsem si do lékárny šla koupit krém na akné, lékárnička mi snad půl hodiny podrobně vysvětlovala celý postup. Tu mám do sebe cpát hormony a nic. Ani doktor, ani lékárnička. „Tu to máš a užívej.“ Přesněji: „Užívej si.“

Druhým zklamáním byl fakt, že ten prasák se až tak moc nemýlil. Hned první večer jsem měla u dveří frontu sexu-chtivých hřebců. Zkoušeli to všichni. Od prváků až po čtvrťáky.

Třetím zklamáním byl vychovatel. Když jsem mu ráno zvěstovalo ubohost zdejšího osazenstva, zmohl se jen na návrh: „Ve tvém případě by bylo asi lepší, kdyby sis našla nějaký privát. („Já a privát? Z čeho bych ho asi platila kreténe?“ Pomyslela jsem si.) Jsi pohledná mladá dívka a kluci jsou právě v říji. („Jaká říje debile? Vždyť je teprve září.“ Opět jsem si to jen pomyslela) To jsou zákony přírody. Dřív či později k tomu s určitostí dojde a je jenom na Tobě, komu odemkneš.“ A následovala paralela otázky toho perverzáka. Tentokrát to ale bylo ještě víc šokující: „Předepsal Ti doktor antikoncepci?“ Doslova mi to vyrazilo dech. Jako-by to byla povinná výbava každé studentky. „Upozorním noční dozor, ale negarantuji, že se to nemůže zopakovat.“ Abych správě pochopila jeho snahu, dodal: „Tím jsem skončil.“ „A teď já!“ Hrdě jsem přistoupila na jeho neomalenou hru: „Podle nějakého posraného GDPR, na jedné straně se vás nikdo nesmí zeptat na náboženské vyznání. Na straně druhé, co bude s mojí panenskou blanou, to bude řešit senilní noční vrátný! Paráda!“ Otočila jsem se a šla do školy. Náš rozhovor byl u konce. No, rozhovor. Spíš jsem na něj hulákala. Asi ho to dost zaskočilo. Hodně zaskočilo. Zbledl a zůstal s otevřenou pusou. Až mi ho bylo líto. Ač se vám to může zdát, jakkoliv bizarní, to, že jsem se s dospělým chlapem bavila o sexu, bylo strašně vzrušující. Cítila jsem, jak se červenám a nejen to. S mým tělem se toho dělo mnohem víc. „Myslíte, že to byl jen pot? Asi ne. Ale protentokrát to nechejme stranou.“ Faktem je, že lichotky a zájem kluků dělal své. Sama sebou jsem si zase až tak moc jistá nebyla a dokonce párkrát, když má spolubývající zmizela někde v chlapeckém pokoji, pokusila jsem se obelstít osud. Před spaním jsem odemkla a doufala, že v noci někdo z ničeho nic otevře dveře a bude velmi něžný a ohleduplný. Osud tomu ale nechtěl. V inkriminovanou dobu nikdo za kliku nechytil. Naštěstí. Asi naštěstí.

S užíváním antikoncepce jsem otálela dva roky. Celý prvák a druhák jsem chrabře odolávala všem nástrahám. Tabletky jsem začala brát až o prázdninách. Jak jsem již někde naznačila, jsem dobře vychovaná a vedena k šetrnosti. Hlavním důvodem bylo, aby tabletky neexspirovaly. Do konce životnosti už jim scházely jen dva měsíce. A také, jak jsem se dočetla, antikoncepce prý příznivě reguluje ochlupení, zlepšuje kvalitu vlasů, má blahodárné účinky na pleť, upravuje menstruační cyklus, částečně chrání před pánevním zánětem a to nejdůležitější, co kdyby. Jsou prázdniny, tudíž přirozená motivace k něčemu krásnému, nezávaznému, vzrušujícímu. Tak, jen tak. Pro jistotu.

Nastal čas na druhý pokus. Opět jsem měla pocit, že případnému dobrodružství musím dopomoct. Jít trochu vstříc.

Romantika se mi ale vyhýbala snad na sto honů. Buďto jsem pracovala s dědou v dílně anebo spala. A navíc, jako-by se mi splašily všechny hormony. Nebo právě pro to? Už po prvních tabletkách jsem měla pocit, že se nemohu nadechnout. Stále jsem byla žíznivá a zdálo se mi, že mám nějak málo kůže. I když jsem pod montérkami podprsenku nenosila, musela jsem je stále někam posouvat a upravovat. A navíc, začala jsem se potit jako prase. Váhala jsem: „Mám to svinstvo vysadit anebo dál zbytečně užívat.“ Překvapením ale byla velikost. Najednou byly mnohem zajímavější a rostly téměř raketovou rychlostí. I zadek dostal ženštější tvar. Že by to bylo tou antikoncepcí? Nebo jen přirozený zlom vývoje? Případně kombinace obojího? Nevím. Bohužel, všiml si toho jen děda. „Holka ty nám nějak rosteš. Ty asi toužíš po zápisu do Guinessovi knihurekordů“ vtipkoval. Já ale toužila po úplně jiném zápisu. Hlavou mi problesklo: „To musí být jiné – pořádné péro! Já mám inkoustu tolik, že by dotyčný kronikář, na zápis sledu strhujících událostí, potřeboval hodně sil. Navíc, musel by psát třeba i celou noc. Tak dlouho, dokud by nevyčerpal všechny možnosti. A možná by mohl přidat i něco veršovaného, případně u toho zpívat operní aire. Ach, ach, ach “ a vyprskla jsem smíchy. Kdyby děda jen tušil, co mě tak rozesmálo.

A bylo po prázdninách. I můj druhý pokus nedošel naplnění.

Trochu odbíhám. Další balení hormonální antikoncepce a byl tu ten inkriminovaný nástup do třeťáku. Jak se ukázalo, moje tělesné změny neušly zvídavým očím spolužáků, ale na blbé řečičky nenašel nikdo dost odvahy. Nicméně, hleděli na mě jako na zjevení. Figuru jsem sice měla jako dospělačka, to ano, ale ospalá jsem byla jako batole. A k tomu ta příhoda s Jindrou. Stejně jako dnes. Když mi konečně uvolnil moje místečko, mohla jsem se v klidu ponořit do svého nejhlubšího mitra. V duchu jsem uvažovala o něčem, co jsem nahlas za nic na světě nemohla vyslovit. „Když budu mít štěstí, tak se do třetice ve třeťáku určitě najde nějaká příležitost na změnu onoho panenského prokletí. Nebudu ty blbé hormony brát jen proto, aby mi rostly kozy.“ Jak se říká: „Myšlenka je zárodkem činu“ a mohu potvrdit, že tomu tak skutečně je.

Ponořena do sexuálních úvah, hladce jsem proplouvala vyučováním. Začala další hodina a já myslela, že odpadnu. Byla jsem úplně zoufalá. A navíc, mladý docela pohledný profák, ale dřevo. Všichni mu říkali uspávač hadů. Každý z vyučujících začal svou hodinu v prázdninovém módu. Jakože obrovská radost, že se vidíme a nesmělo chybět ani dovolenkové vychloubání. Jen on ne. Žádné pikošky z prázdnin. Chtělo by se napsat, že začal hezky zostra. Ale opak byl pravdou. Přednášku o moderních technologiích vedl nesnesitelně monotónním hlasem. Navíc, všechno mě znovu tlačilo. Podprsenka, židle, i lavice se mi zdála nějaká malá. Za živého boha jsem nemohla najít správnou polohu. Špičkami chodidel jsem se zapřela o stoličku toho chudáka, toho, kterého jsem před chvílí vystrnadila z mého místečka a trochu se uvelebila. Spánku se prostě bránit nedalo. Spokojeně jsem usnula.

Zdálo se mi, že pracuji v nějaké modelingové agentuře a jsem slavná modelka. Byla jsem nedůležitější a nejžádanější osobou. Z mola se prakticky nehnu a předvádím samé krásné šaty. Vůbec na nic nemám čas. Aby předváděné modely nic nerušilo, jsem úplně nahá. Jedny šaty svléknout, druhé rychle natáhnout a znovu na molo. Kolem je plno novinářů a fotografů. Některým šmejdům se ale podařilo proniknout do zákulisí a chtějí mě fotit nahou. Pevně jsem sevřela nohy k sobě a rukou se snažím zakrýt své lůno. Nechci vzbudit zbytečný rozruch, ale neubránila jsem se vzrušenému výkřiku. Pokrčím kolena a trochu se choulím. Celá jsem v takové divné křečovité póze. Naštěstí, nějakým záhadným způsobem mám na sobě kalhotky. Dokonce i nějakou obyčejnou sukni a blůzku. Žádné plisování. V pase všitá guma a jen pro jistotu, ruku mám stále pevně zastrčenou tam dole. Stres pominul, paparazzi odcházejí, pociťuji příjemné teplo a určitou úlevu. Jen ta podprsenka mě pořád tlačí. Potvora.

Probudilo mě hrobové ticho. Sedím na krajíčku židle, pokrčená v kolenou, trochu schoulená, s rukou zastrčenou hluboko v kalhotkách. Všichni spolužáci otočeni směrem ke mně a nade mnou profesor s otevřenou pusou. A bylo to. Ten blbec Jindra si popotáhl židli. Poroučela jsem se k zemi jako shnilá hruška. Jednu ruku stále uvězněnou v rozkroku a tou druhou jsem neměla šance se udržet. Kupodivu, nikdo nesmál. Bylo to dost trapné. Nevěděla jsem, jestli se mám víc stydět za to, že jsem se svalila pod lavici, anebo za to, že jsem ve třídě plné kluků, sice ve spánku, ale asi tak troch masturbovala.

Profesor mi pomohl vstát a usednout na židli. A další trapas. Při vstávání jsem mu automaticky podala ruku, tu ruku, kterou jsem ještě před okamžikem měla zastrčenou… no, asi víte kde. Ještě vlhkou. Chudák profesor. Cestou k tabuli si přičichl k prstům a potom si je třel, jako-by je měl od křídy anebo jako-by se chtěl zbavit nějaké lepkavé žvýkačky. Už nebyl schopen dál pokračovat ve výkladu. Byl nesoustředěný a roztěkaný. Naštěstí zazvonilo. Byla přestávka a on mohl odejít.

Štěstěna mi byla nakloněna i po jeho odchodu.  Podle všeho, nikdo ze spolužáků si nevšiml, co se přesně stalo. Mysleli si, že se mi udělalo špatně. To vzrušené vzdychání připisovali nějaké neidentifikovatelné bolesti. Paradoxně, nejvíc si to slízl Jindra. V očích všech byl debil. Vůl, kvůli kterému jsem spadla ze židle.

A potom to začalo: „Ty jsi těhotná? Ty jsi se včera ožrala? Ty máš něco se žaludkem? Vykašli se na učko a jdi k doktorovi!“ Nenašel se nikdo, kdo by na mě nebral ohled, anebo mě nelitoval. V každém případě, do konce vyučování jsem byla dokonale probraná a na spaní jsem už ani nepomyslela. Zvídavé otázky spolužáku jsem zahalila rouchem pavučin. Role tajnůstkářky se mi zdála tím nejlepším řešením.

Na obědě, ve dveřích do jídelny, jsem potkala uspávače hadů a poprosila ho:

„Pane profesore, mohla bych po obědě přijít za Vámi? Chtěla bych Vám vysvětlit to trapné divadlo. Určitě to nebylo tak, jak to vypadalo.“ Chvilku váhal a potom odpověděl: „Není co vysvětlovat, ale klidně můžeš přijít. Rád si s tebou popovídám“

Pře dveřmi kabinetu jsem tentokrát váhala já. Začala jsem pochybovat o správnosti mého rozhodnutí. Připravovala jsem si omluvnou řeč a hledala vhodné synonymum pro slovo masturbace.

Překvapil mě. Uspavač hadů najednou stál za mnou. Odemkl kabinet a téměř mě vtlačil dovnitř. Bez zaváhání jsem spustila něco nesrozumitelného o antikoncepci a reakcí mého těla. Řeč ve smyslu, že jsem stále unavená a hrozně se mi chce spát. Ale šíleně. Profesor mě zastavil: „Klídek, nadýchni se, sedni si, a když se Ti tak moc chce spát, dáme si kávičku? Co říkáš?“ Souhlasila jsem. Kávu uvařil i pro sebe a pořád mlčel. Bylo až trapné ticho. Až když položil kávu na stolek a přisedl si gauč, teprve potom začal: „Promiň, že jsem Tě nezachytil dřív, než jsi spadla. I když jsem tvůj učitel, jsem muž. Ty jsi krásná dívka a v dané situaci jsem byl trochu konsternován.“

Nebyla jsem schopna slova, a už vůbec ne vyslovit něco jako masturbace. Hrůza. Rozplakala jsem se a chtěla jsem utéct. Když jsem vstala, prudce mě chytil za ruku, potom okolo ramen a s omluvou, tak nějak něžně, řekl: „Kdyby Tě někdo viděl utíkat uplakanou z mého kabinetu, bylo by to víc než podezřelé. Zřejmě bych přišel o práci.“ Trochu víc mě přitáhl k sobě a já se opřela o jeho rameno.Ne nemačkal mě k sobě, ale ani se nedalo vymanit z jeho objetí. „Všechno bude fajn.“ a upřeně se zahleděl do mích očí. Jeho byly takové plné, velké, lesklé, veselé. Tak trochu jako studánka a zrcátko současně. Malounko jsem se nadzvedla a hlavu naklonila blíž k jeho tváři. Chtěla jsem se do těch zrcátek podívat, jestli nemám od slz rozmazané oči. Najednou se mi nezdál nudný a nezajímavý. A byl tak blízko. Já, jako nějaká břízka ve větru a on pevný, statný buk. Byla jsem ráda, že se to všechno tak samo krásně vyřešilo. Připadal mi hrozně milý. K tomu ta vůně kávy. Z vděčnosti jsem mu dala pusu na líčko. I s dědou to vždy takto praktikuji. Dám mu pusu a všechno je urovnáno. Zapomenuto. Mýlila jsem se. Pochopil to po svém. Můj polibek vroucně opětoval a neskončil. Začal se mě vášnivě dotýkat. Všude. Úplně všude. A já mu to dovolila.

Šel na to docela zhurta. Vysnila jsem si, že když k tomu jednou dojde, bude to o vzájemných něžnostech a na romantickém místě. On to všechno změnil. Já jsem byla jako poslušná školačka. Vlastně, proč jako. Byla jsem školačka. Nic jsem nedělala. Jen tak instinktivně naslouchala jeho nevysloveným povelům. Když jsem pochopila, že mi chce sundat blůzku, zvedla jsem ruce. Když chtěl sundat sukni, stoupla jsem si. Když nemohl rozepnou podprsenku, nejprve jsem stáhla ramínka, otočila ji, a pro jistotu jsem raději sama rozepla. Rozvášnil se. Krásně se rozohnil. Když už se zdálo, že je k nezastavení a já před ním stála s kalhotkami staženými pod kolena. Náhle přestal. Vzal z věšáku sako: „Snad teď nechce odejít – zbabělec!“ Uvažovala jsem. Ale ne, něco začal zběsile hledat. „Bude to hledá kondom anebo kapesníčky – pro jistotu. Stále jsem byla ještě panna.“ To on ale nemohl vědět. Ale mohl předpokládat. To ano. „O užívání antikoncepce jsem ho dostatečně jasně a přesně informovala. Mělo by mu být jasné, že není důvod utíkat.“ Moje úvahy a obavy vyšly naprázdno. Byly to klíče. Zamkl kabinet a bylo víc než zřejmé, že dnes odtud jako panna neodejdu.

Skutečně, byl jako dřevo, jako kmen mladého stromu. Tvrdý, pružný, voňavý a plný mízy. Jeho míza, ale i ta moje, na konec byla všude. Řada přišla i na ty kapesníčky. Ale i na vodu a ručník. Sotva jsem se trochu poumývala, znovu získal novou energií. Něžnosti nebraly konce. Jeho ruce připomínaly větve ve větru a jeho polibky jemné lechtání padajícího listí. Nechtěla jsem, aby přestal a ve vzájemném objetí (podobně jako když objímáte strom) toužila jsem načerpat nekonečnou energii. Bylo to krásné a mělo to i své léčebné účinky. Když jsem konečně pozdě večer odešla z jeho kabinetu, myslela jsem, že na intru padnu do postele a budu spát jako zabitá. Nestalo se tak. Celou noc jsem byla vzhůru. Nemohla jsem usnout a moje myšlenky patřily jemu a jistě právem, také nově objevené ženskosti mého těla. Připomínala jsem si každičký detail našeho splynutí a litovala, že jsem si z toho nenatočila aspoň kratičké video do mobilu. Toužila jsem všechno znovu vidět a slyšet ony krásné zvuky. Jeho funění, vzdychání a rytmické souznění na sebe narážejících mokrých těl.

Asi se vám to bude zdát trochu zvrhlé. V ten okamžik, kdybych to měla natočené, pochlubila bych se tím celému světu. Všem bych ukázala své štěstí a lásku. Určitě bych se na to dívala až do samého rána. Kupodivu, ani další dny se mi nechtělo spát. Jako bych něco zameškala.

Jako – by toho lenošení už bylo víc než dost. Toužila jsem jen po jeho polibcích a milování. Do kabinetu jsem začala chodit jako na klavír. Má veškerá energie byla přesměrovaná na horkokrevné milování. A potom? Potom jsem dlouho do noci brouzdala po internetu a hledala všechno, co patří k lásce. Něco, čím bych ho mohla další den překvapit. Uspokojit jeho i sebe. Dva tisíce let je strašně dlouhá doba. Lidstvo za tu dobu navymýšlelo prasečinek tolik, ať na internetu kliknete kamkoliv, tam je něco o sexu. A knihy? Jen v Kámasútře je 365 poloh. 50 v Odstínech šedi a nevyčerpatelnou studnicí jsou Japonské erotické komiksy. No, co vám budu povídat. Všechno ostatní přestalo existovat. Byl jen on. On – uspávač hadů a láska. Byl to rok, na který se nedá zapomenout.

Po dalších prázdninách se ale vytratil z mého života. Na škole už neučí. Odešel na nějakou zahraniční stáž a neozval se. Možná to prasklo a on musel odejít. Možná jen zbaběle utekl. Nebo prostě pochopil, že je starý. Nevím, neřeším to. Jednoduše tu není. Konečně ale došlo na proroctví doktora a slova vychovatele. I já jsem se začala řídit zákony přírody. Odemknu, kdy chci. Ne nebojte se. Nejsem šlapka. Není to tak, že by se u mě vystřídal celý internát. Přiznávám, pár kluků tu bylo. To jo. Byl to ale jen lehký závan vánku. Žádné nebezpečí polomu. Žádná kalamita. Nic moc. Nedá se to porovnat.

Nyní mám svého chlapce, svého Davida. On se prý do mě zakoukal už u nás doma. Na základce. Já si na něj moc nepamatuji. Na škole jsem si kluků z nižších ročníků nevšímala. Ale že vůbec. Ani jedním očkem. Prý i na průmyslovku se přihlásil jen kvůli mně. Jezdíme spolu vlakem, nosí mi tašku, kupuje kytičky. Já ho na intru za odměnu občas doučuji. Třeba o lanovkové těžbě. Jak správně upevnit mocný kmen a potom ho úspěšně dostat až tam kam patří. Úmyslně to probíráme v opačném pořadí. Od hlubin pralesa až po samotný vrchol. A on se fakt snaží. Vždy se spolu k tomu vrcholu nějak dopracujeme. Takového ctitele si člověk musím hýčkat. Ale pozor. Na praxi nemůže chodit unavený. Má před sebou ještě dlouhou cestu. Za pár týdnů mě čekají maturitní písemky a zkoušky. Jeho čeká ještě spousta fošen, které musí přeříznout. A pásová pila je sviňka. Stačí trocha nepozornosti a prsty jsou v prdeli. Ale já ty jeho prsty mám docela ráda. Sice raději kousek vedle, ale když se trochu splete, nic se neděje. Polaškovat a hajdy na kutě. Každý hezky na své.

No řekněte: „Někdo musí mít rozum. No ne?“