Véčko roku 2017

aneb

přidaná hodnota mobilního operátora za kterou se platí

„Dobrý deň, ako Vám pomôžem?“ S těmito slovy se na mne doslova vrhla mladá prodavačka ještě před tím, než jsem stačil za sebou zavřít dveře. „To je to na mě tak vidět?“ Skromně jsem odvětil a čekal nějakou vtipnou reakci. „Čo prosím?“ Nechápavě na mě hleděla a nevěděla kudy kam. „No, chtěla jste pomáhat a já pomoc skutečně potřebuji.“ S viditelnou úlevou se usmála a znovu zašvitořila: „A čo to bude?“ „Noó“, abych umocnil dramatičnost okamžiku, použil jsem mnohem hlubší intonaci hlasu a významně se odmlčel. „To ještě nevím. Proto jsem přišel. Chtěl bych změnit program. Chtěl bych víc telefonovat a méně platit.“ Nevěřícně se na mě podívala, předklonila hlavu, svraštila obočí a čekal jsem, že na mě vybafne něco vulgárního. Připadal jsem si jako na rentgenu. Po profesionálním zkoumání ale začala z úplně jiného konce. „Dáte si kávičku alebo minerálku?“ Zvolna jsem zopakoval podstatu její otázky: „Kávičku? Minerálku? Víc jak minerálku bych chtěl levně telefonovat, a to i mimo EU. Pomůžete mi?“ „Urobte si pohodlie, hneď sa Vám budem venovať.“ Posadila mě do neskutečně hlubokého křesla a odběhla.

V ten okamžik se mi vybavila událost, kterou jsem zažil při nedávné návštěvě Švýcarska. Příhoda, která mohla skončit trapasem. Procházel jsem se synem městem a ve výlohách hledal inspiraci na nějaký dárek. Něco, co by mě praštilo do očí. Místo toho můj zrak spočinul na tvářích spokojených lidí sedících v útulné kavárně. „Nezajdeme na kávu?“ Byla to spíš jen řečnická otázka. Nepředpokládal jsem zamítavou odpověď a rovnou jsem se vydal ke dveřím kavárny. Syn ale kupodivu reagoval proti mému předpokladu a rázně zasáhl: „To nepůjde!“ „Proč?“ To už nebyla řečnická otázka. To byla nekompromisní námitka. „Ještě jsou tam dva volné stoly“ a na důkaz pravdivosti mých slov jsem syna přiměl, aby velkou výlohou nahlédl dovnitř kavárny. „To ano, to je pravda. Jsou tam dva volné stoly. To ale není kavárna, to je banka.“ Uzemnil mě syn. „Chceš úvěr, dostaneš kávu a zákusek.“ Nekecám. Fakt to tam vypadalo jako v kavárně.

Na dokreslení příběhu, káva ještě bude. Ale.

   Slečna se vrátila a v ruce držela jen tablet. Žádná kávička ani minerálka. Do mé těsné blízkosti jednou nohou doslova dokopala atypický taburet. Úzký vysoký válec a než jsem se vzpamatoval, předvedla artistický výkon. Sedla si na něj tak, že jednu nohu vykroutila v naprostém rozporu s anatomií lidského těla. Stehno otočila proti směru hodinových ručiček a po přisednutí jí zbytek nohy nepřirozeně koukal za zády. Úžasné. Jako by seděla na cizí noze. Občas se v mém okolí najde někdo, kdo si nohy složí pod sebe a přisedne si je. Zejména děti. Co ale předvedla ona, to jsem v životě neviděl. Byl jsem tím tak konsternován, že jsem skoro zapomněl, proč tu jsem. Slečna ale naopak. Hned jak se usadila, dostala se do ráže. Bez zaváhání mi položila celkem logickou otázku. „Žijete na Slovensku trvale alebo len prechádzate?“ „Moje zlatá, já jsem Slovák jako řepa, já tu žiji delší dobu, než Vy jste na světě. Jen jsem si ponechal jazyk svého kmene. “ „Počujem, počujem“ a začala se smát.“ Jak se při smíchu vrtěla, přestaly jí poslouchat šortky. Nepomohly ani obrovské manžety. V tom nejužším místě přestaly plnit úlohu vrchního oblečení a zformovaly se do tvaru písmene „V“. Odhalily vše, co mělo být skryté. Nutno podotknou, že evidentní byla i absence spodního prádla. Buďto to spodní prádélko bylo tak miniaturní, že nebylo vidět, nebo, což je více pravděpodobné, tam vůbec nebylo.

 „Ja som 96-tka.“ Zalapal jsem po dechu, a když jsem si uvědomil, že hovoří o roku svého narození, že to není její oblíbená poloha při sexu, odpověděl jsem něco ve smyslu, že já tu bydlím už od osmdesátého osmého.

   Jak jste správně pochopili, ve svém podvědomí jsem si tu 96tku zaměnil za 69tku z Kámasútry. Z knihy, z které je radostí se vždy něčemu novému přiučit. Žádné přeskakovaní kapitol jako u detektivky. Vynechat, byť jednu stranu, by bylo na škodu věci. A dosáhnout rychlého vyvrcholení (myšleno zápletky děje) je u Kámasútry přímo nežádoucí. Téměř tragédií. Vrátil jsem se zpět na pevnou zen: „Prosím Vás, můžete mi prozradit jaký je dnes den? „Streda. Prečo?“ „Ne, ne, datum.“ „23.08.2017“. „Víte, prostě,“ koktal jsem, „co vidím, o tom přemýšlím“. „Nerozumiem“ odvětila trochu v rozpacích. Odmlčel jsem se a s nesmírným úsilím jsem donutil zbytek své levé hemisféry k matematickým výkonům.  „Dvaadvacátého šestý“, vzal jsem mobil, otevřel kalkulačku a počítal. „Tak to máme šedesát tři dní. Zajímavé. Zrovna tolik, kolik mi je právě let.“ Hleděla na mě s otevřenou pusou a nechápala. A to bylo dobře. Kdyby tušila, že 22.6. je den naostro – den bez kalhotek, a já počítám, jak dlouho jí to vydrželo, asi by neskákala radostí.

„Slečno, co mě ještě zajímá, je mobilní tarif nad rámec služeb poskytovaných v EU.“ Bez zavání, znovu už sebevědomě, začala ze sebe chrlit spoustu informací. Já zacyklen v představách přemýšlel: „Jí je 21let a tam dole je holá jako bábätko. Co s ní?“ Naše vzdálenost byla méně než diskrétní a zcela zřetelně jsem cítil nabíhají krční tepny. To, že začínám funět jako býk, to jsem eliminoval stálým mluvením. Když už mi docházel dech a slova, pokusil jsem se zachránit situaci prosbou. „Přeci jen bych si tu kávičku dal.“ „Pozerám, pozerám. Vyschlo vám v hrdle, čo?“ a mimoděk se podívala do svého rozkroku. Jako by od samého začátku věděla, čím mě dráždí.

Opět gymnastický prvek. Ještě upravit šortky a odběhla pro šálek kávy. Zbytek rozhovoru (pro jistotu) jsme již absolvovaly ve stoje. U pultu s mobilními telefony.

Jaj, 69tka. Musím uznat, mobilní operátoři to mají dobře promyšlené. Fakt, výborná strategie. Z našeho rozhovoru jsem si nezapamatoval vůbec nic. Navíc, netuším, jestli měla či neměla kalhotky.  Nevím, jaké jsou podmínky nového dodatku smlouvy a ani jakou měla barvu očí. Nestává se mi to. Při osobním rozhoru jsem většinou dost pozorný. Svůj protějšek důkladně pozoruji a pamatuji si každý detail. Mimiku tváře, zuby, úsměv, gesta. Prostě všechno.

Tentokrát, jediné, co skutečně vím, je fakt, že budu platit víc než doposud.

Co by člověk neudělal pro jedno protekční číslo.