Zelené Vánoce a kopačky

aneb

evoluční vývoj od chlapce k chlapovi.

Od dětství mi stále někdo vsugerovával všemožné lidové moudrosti, přísloví či pranostiky.

Třeba to o té Kateřině, Vánocích, sněhu a blátě. Určitě ho znáte: „Kateřina na ledě, Vánoce na blátě.“

Na Kateřinu mrzlo až praštělo a podle zmíněného úsloví měly být svátky v duchu jarní idylky. Buzerák bez sněhu, na tankodromu blátíčko a poletující ptáci. Ještě rádodajná kojná a byla by to krásná vojna. A realita? Až na ty ptáky! Skutečně. Létali jsme jako namydlený blesk. To ostatní se pranostikám doslova vysmívalo. Mrzlo tak, že by suprák mazáka ven nevyhnal. Vlastně, nebylo toho, kdo by je vyhnal. Všichni supráci byli doma na opušťácích. Navíc, sypalo jako o dušu a sněhu bylo tolik, že jsme ho vétřieskami museli z kasáren vyvážet. Nicméně, pořád ho zůstalo dost. Na zametání, i na stavění sněhuláků. Věřící zobáci ho ve svým modlitbách nabízely i zadarmo. Jen nebylo komu. Nikdo ho nechtěl. Ale byl Štědrý večer a všechno se odehrávalo v nezvykle přátelské atmosféře. I ti nejdrsnější mazáci nějak zjihli. Tesknota se vplížila do jejich srdcí a nikdo po nás nechtěl předvádět hořící stromeček, nebo soutěž zázračného Santy. Zázračný Santa se dělal tak, že mazáci zavěsili svoje ponožky na okraj postele, jakože na krbu. Úkolem bažantů bylo, co nejrychleji je zaplnit dobrotami a případně připsat ještě nějaké rýmované přání. Nyní to byla pohoda.  Naopak, někteří mazáci, kterým se podařilo v balících, jakože od rodičů, propašovat do kasáren alkohol, tak nějaký ten hlt nabídli i nám – mladým uchám. Nejčastěji to bylo v plechovkách, které se běžně používaly na domácích zabijačkách. Tentokrát tam ale místo masa byla slivovice. Pro dokonalou autenticitu se plechovka přelepila papírovou etiketou z originální vepřovky. A bylo to. Podobný postup se uplatnil i s třešňovým kompotem. Podmínkou bylo zakoupit v prodejně Jednoty originál kompot. Domácí zavařeniny primárně vzbuzovaly podezření velitelů. Následný postup už směřoval ke stejnému cíli. Doma se nejprve otevřela sedmička kompotu, po scedění a zbavení kostek, třešně se vrátily zpět do poháru a místo původní sladké šťávy, sklenice se naplnila slivovicí. Lepší vánoční bowle jsem v následném životě už nikdy neochutnal.

Ale zpět ke štědrému večeru.

Výjimečně, už na čtrnáctou hodinu, velitel útvaru nařídil mimořádný nástup a vyhlásil rozkaz:

„Soudruzi, na základě nařízení náčelníka generálního štábu vám nařizuji – krásné prožití   

  vánočních svátků!“ Inu, rozkaz je rozkaz.

Chvilkové odmlčení bylo asi jen proto, aby nám poskytl prostor na vstřebání sváteční atmosféry a pokračoval:

„Dále nařizuji:

– na základě povětrnostních podmínek, zabezpečit, každé dvě hodiny odstranění sněhové

  pokrývky z bojové techniky,

– v areálu kasáren trvale udržovat prohrnuté a škvárou posypané všechny přístupové cesty,

– pokud teplota klesne pod -20 °C, každé 4 hodiny nastartovat všechny vozidla a patnáct

  minut udržovat motory v chodu! V případě, že za tu dobu nebude u techniky dosaženo

  provozní teploty, pokračovat tak dlouho, dokud této teploty nebude dosaženo!

K vykonání tohoto rozkazu nařizuji, velitelům všech jednotek, vytvořit jmenné seznamy a tyto odevzdat do patnácti minut náčelníkovi štábu ke schválení!

Šťastné a veselé!

Rozchod!“

A bylo po idylce.

Jediným světlým okamžikem dne byla večeře. Bramborovému salátu do dokonalosti sice ještě něco málo scházelo, v nabídce kasárenské kuchyně své místo také postrádalo filé, ale řízek, řízek fakt neměl chybu. Byl přes celý talíř a chutnal snad stejně, nebo možná i lépe, jako od maminky. Každý voják ještě dostal sáček s ovocem a potom už harmonogram práce fungoval podle rozpisu. Tedy podle toho rozpisu, který byl po odchodů velitelů mírně upraven rukou mazáka. Pokud šlo o práci, přátelská atmosféra a tesknota se ze srdcí mazáků rychle vytratila. Všechnu dřinu jsme musely odmakat my – holuby. Nebyl žádný prostor na idylickou nostalgii při sledování Tří oříšků pro Popelku. V jediném, v čem jsme si byli všichni naprosto rovni, byl fakt, že pod stromečkem si nikdo nic nenašel. Možná jen nějaké blbosti, spíš z recese, jinak nebylo co rozbalovat. Balíčky, které stihla pošta doručit ještě před Vánocemi, ty se kvůli alkoholu musely v kanceláři velitele otevřít ihned po doručení. Co bylo na zkonzumovaní, to se zkonzumovalo, to ostatní našlo své místo v plechových šuplících nočních stolků.

Skutečně, mrzlo a sněžilo celou noc. Paradoxně, moje prví zelené Vánoce byly dokonale bílé. Jeden by si mohl říct: „Krásné bílé Vánoce“. Celou noc jsem nezamhouřil oka. Nejprve poometat techniku, potom ji nastartovat a už byl čas vzít lopatu a krumpáč do ruky a hurá na cesty. Nejprve sníh a potom škváru. A pořád to stejné dokola. Nad ránem jsem hrál podobnými barvami. Tvář zelená, ruce bílé, a schopnost myslet na bodu mrazu.

Tím ale Vánoční idylka neskončila. Kolotoč rozbalování dárků pokračoval i po návratu vojáků z opušťáku. Večer, před dévéťárnou, byla nekonečná fronta a pomocník dévéťáka (absík) za mírný úplatek, v podobě hltu domácí slivovice, pouštěl mazáky do ubikací i s dovezeným chlastem. Netrvalo dlouho a byl, jak zákon káže.

Další pokračování dárkového šílenství nastalo až v prvních dnech nového roku. Pošta konečně dovezla balíčky, které se nepodařilo včas doručit. Některé doslova ožily. Vytékající substanci nezbytně provázel nelibý zápach. Co na tom, že ovoce už bylo shnilé a slanina plesnivá. Důležité bylo vědět, že někdo si vzpomněl. Anebo ne? Ani nevím. Stejně na tom už nezáleželo. Každý je mávl rukou a hnilobu hodil do koše.

Rok uběhl jako voda a bylo víc než jasné, že na moje druhé zelené Vánoce pojedu domů. Jako mazák jsem si mohl vybrat, jestli na opušťák pojedu na Štěpána anebo na Silvestra. Vybral jsem Vánoce. Abych mámě usnadnil rozhodování, přál jsem si kožené rukavice a kopačky. Rukavice proto, že ty pletené, co jsem nafasoval při nástupu na vojnu, vlastně už ani rukavice nebyly. Každý prst si našel svoji dírku. Ani režná nit už nepomáhala. A kopačky? Co nevidět bude jaro, a jako mazák budu mít právo hrát fotbal v kopačkách z pořádnými špunty. Jen bažanti hrají (musí hrát) fotbal ve vyfasovaných zelených teniskách.

Domů jsem přijel posledním vlakem. Dávno po štědrovečerní večeři. Bylo dost zvláštní, že u štědrovečerního stolu seděla celá rodina, ale jediným jedlíkem jsem byl já. Oni se jen dívali. Jako by kontrolovali, jestli si dostatečně vychutnávám domácí stravu. Pravdou bylo, že bramborový salát neměl chybu, a ani filé nescházelo. Jen ten řízek, spíš řízeček, působil jako zmenšená replika toho vojenského. Ale broskvový kompot vynahradil velikostní rozdíl a následovala povinná jízda směrem k dárkům pod stromečkem. Bylo hezké, že s rozbalováním se čekalo až na můj příjezd. Zejména pro mladší sestru to muselo být utrpení. Ale jaképak utrpení. Už není děcko a určitě ani panna. Říká se, že jedině tato ztráta je pro děvčata utrpením. Anebo je to naopak? Od jisté doby mám z těch pranostik bordel v hlavě. Rozhodně, ta moje, ta už to má dávno za sebou. Nechlubím se, ale něco o tom vím. Nyní nás čeká jen to krásné.

Ségra se jako první vrhla na kolena a každému doslova vnutila jeho dárek. Během půl minuty byly všechny dárky rozdány a následovalo hromadné šustění papírem. Nepochyboval jsem, že svůj dárek si vybírala sama. Mámě jen velkodušně dovolila, aby jej opatrně zabalila a položila na bezpečné místo pod stromečkem. Šminky, co jiného. Plastová kazeta plná odstínů celého barevného spektra. To by máma sama od sebe určitě nekoupila. Ve své podstatě, i máma určitě chce obdarovanému udělat dárkem radost, ale je až moc praktická. A táta? Ten je spokojený tak jak to je. Hlavně aby neměl žádné starosti. Po rozbalení mého balíčku jsem našel teplé ponožky (zelené) a kožené rukavice. Kupodivu, u obojího správná velikost. I to byla určitě zásluha sestry. Jen jsem se trochu strachoval, aby i kopačky sedly přesně na mou nohu. V případě, že budou malé, nebo velké, bude problém je vyměnit. Na Štěpánu musím být znovu v kasárnách. V dalším balíčku ale nebyly kopačky. Místo nich jsem dostal modré pracovní montérky. Máma hned přispěchala s vysvětlením, že až se vrátím z vojny, jako bych je našel: „Nebudeš je potom muset narychlo někde shánět.“ Ale požadavek, abych si je hned vyzkoušel, ten jsem dost rezolutně odmítl. Ségra to z úcty k rodičům nekomentovala, ale pro jistotu si začala pobrukovat nějakou melodii. Dělala to vždy, když hrozilo, že v nevhodný okamžik vybuchne smíchem. I když postupně zvyšoval intenzitu svého zpěvu, nezvládla to. Vyprskla tak, že musela odběhnou do koupelny a umýt si nos. Táta se zmohl jen na suché konstatování. Puberťačka. Všechny dárky už byly rozbalené a bylo jasné, že kopačky letos nedostanu. Fotbal budu muset hrát jako bažant. Ve vojenských zelených teniskách. „Fuj.“

Druhý den jsem se těšil, že tentokrát si rozbalím jiný dárek. Voňavoučký, heboučký, krásně tvarovaný. Prostě, moji Kateřinu, Káču, Kačenku. Ale od rána to bylo horší jako při vyhlášení bojové pohotovosti. Stále někdo přibíhal a stavěl mě do pozoru. Tetičky, strýcové, bratranci, a dokonce i nějací kamarádi. Všichni chtěli vědět, jestli jsem dostatečně připraven chránit vlast a kolik toho vydržím. Jedna slivovice za druhou. Když už to vypadalo tak, že další prověrku bojové pohotovosti můj žaludek nevydrží, vydal jsem se za Katkou.

Myslel jsem, že mi bude nadávat. Že spustí něco v duchu: „Místo toho abys spěchal za mnou a těšil se na spontánní a nekonečné milování, tak jsi se ožral!“ Opak byl pravdou. Byla jako máslo. Nezvykle milá a pozorná. Hezky mě objala a poděkovala mi. Dokonce se zdálo, že v koutku oka se jí leskne slza: „Skutečně jsem ráda, že ses ožral jako prase a takto mi to ulehčil. Rozcházím se s Tebou! Nedávno jsem seznámila s jiným chlapcem a nechci podvádět jeho a ani Tebe.“ „Waw, tak přeci jen jsem ty kopačky dostal“ vítězoslavně jsem prohlásil a nějak se mi z hoho všeho začal zvedat žaludek. Nedokázal jsem to ovládnout a dost nahlas jsem krknul.

„Je fajn, že to už víš a že to chápeš. A teď jdi raději rychle domů. Nechci, aby si moji rodiče mysleli, že jsi pozvracel jen proto, že jsem se s Tebou rozešla.“ Nic jsem nevěděl a ani jen netušil. Ale pozvracet se? Kvůli jedné babě? To fakt přehnala. Dost mě to urazilo. Sam pro sebe jsem procedil mezi zuby: „Tak co, tak by to bylo na blátě.“ Zmobilizoval jsem všechny svoje síly a znovu jsem si krknul. Tentokrát naschvál. To jen proto, aby lépe pochopila moje myšlenkové pochody. Několik promile alkoholu v krevním oběhu zabezpečilo, že mi to vůbec, ale vůbec nevadilo.

Jediné, o čem jsem byl stoprocentně přesvědčen, bylo, že až se vrátím do kasáren, na první vycházce si koupím kopačky. „Nebudu přeci hrát fotbal s bažanty ve vojenských teniskách. Takovou ostudu si neudělám.“