Zubařovo štěstíčko

aneb

inspirace úchvatnou přírodní scenerií, a ještě úchvatnějším pozadím.

   Každoročně, i letos se v údolí chatové oblasti Malé Fatry začali scházet zruční řezbáři. Za stravu a byt, konkrétně – bezplatné ubytování, celý jeden týden budou tvořit svá soutěžní díla. Z přilehlých strání se do údolí ponesou zvuky dlát, seker a občas i motorových pil. I o víkendu bude rušno. Jen hluk pracovních nástrojů vystřídají zvučné hlasy děvčat a chlapců z folklorních souborů. Stráně zaplní turisté a dojde na lámání chleba. Každý z návštěvníků dostane možnost ohodnotit nejlepší výtvor. Na vítěze čeká bujará oslava. Nejprve fotografování (ještě za střízliva), převzetí ocenění a krátký proslov – poodhalení inspirace. Žvásty. Hlavní cenou je další týden bezplatného pobytu (včetně stravy a kompletního servisu) a dárky od sponzorů. Pro většinu soutěžících nic podstatného. Počítá se jen vítězství! Nejcennější jsou však chvíle prožité mezi lidmi stejného ražení a možnost do sebe nasát inspiraci pro další tvorbu. Odborně se poposunout o kousek dál a v neposlední ředě prožít pocit jedinečného blaha. Neskutečnou rozkoš, euforii, ale i hrdost z právě dokončených výtvorů. Ústředním tématem letošní soutěže jsou > Lidové zvyky a zapomenutá řemesla <. I Arnošt, jeden z věrných soutěžících, v žádném případě nepodcenil přípravu. Již dlouho před soutěží důkladně rozkresloval všechny možné i nemožné varianty. Doposud nevynechal žádný ročník a dobře věděl, že výsledné dílo musí v první řadě zaujmout. Musí v sobě skrývat šmrnc a vtip. A také, že i méně zručný řezbář dokáže tvořit zázraky. Stačí jen najít správně znetvořený kmen a má vyhráno. Jeho plánem bylo vytvořit koňské pozadí s pokrčenou zadní nohou. Třešničkou měla být napůl uvolněná podkova. Celé dílo chtěl nazvat po své profesi. ZUBAŘ. Na dokreslení poity díla, do trávy jen tak ledabyle pohodí cedulku s textem: „Musel jsem jít za rychtářem – trhat zuby. Koně musí počkat.“ Věřil, že lidé ocení jeho nápad a z odkazu vytuší úctu ke zdraví. Ciťák, nemající žádnou pochybnost. To musí zabrat. Z domu si vezl starou podkovu. Neměla být pro štěstí. Měla znásobit dokonalost tvůrčího záměru.

Na hájovně probíhala registrace. Oproti předcházejícím ročníkům žádná změna. Nekonečný proces vleklých formalit a trapných rozhovorů. I letos mu byla přidělena předposlední chata pod samým vrcholem. Konečně se mohl jít ubytovat. Ta poslední byla pro něj zbytečně velká a nepřívětivá. Vždy s ní byl problém. Nikdo ji nechtěl. Hlavním důvodem byla nepříliš vábná představa večerního návratu z hospody a popularitě nepomáhal ani její název: „Chata na Střízliváku“. Plazit se do takové výšky? Nemožné. Cesta, při které každý, i ten kdo nechtěl, musel vystřízlivět. A světe div se, stejné argumenty měly i dvě Polky. Odmítaly chatu, která má vrchol střechy zapíchnutý kdesi v oblacích. Neustále se dohadovaly a žebronily o jiné ubytování. Neuspěly. Zcela zatracovaly fantazii úžasných ranních výhledů po okolních údolích. Sluníčko, od samého rozbřesku až do pozdního odpoledne vytváří nezapomenutelnou kulisu. Na ostatní chatky už dávno padá stín, ale chata na Střízliváku, a částečně i ta druhá, těsně pod ní, obě se ve slunečních paprscích nestydatě vrtí jako polonahé baletky při jelením skoku. A ráno? Spanile se tyčí nad mračny a podíváte-li se z okna, máte pocit, že letíte v letadle. Snídani a oběd tak či tak dovezou na horských skútrech a jediným problémem by mohla být večeře. Možná i posezení u piva. Ideální by bylo, kdyby hospoda byla na Střízliváku. Pro všechny, cesta domů by vedla z kopce. Ani to by asi nebyla výhra. Bohužel, hospoda je tam, kde je. Pokud je ale chatař v použitelném stavu, dá se ukecat a postupně na skútru odveze každého až ke dveřím dočasného příbytku.

To těm Polkám ale nikdo neřekl. Podle všeho matka s dcerou. Prvně na soutěži a hned taková patálie. Nespravedlnost. V hlubokém předklonu před ním naštvaně funěly a jejich cíl se zdál byt v nedohlednu. Však cíl Arnošta, ten byl téměř na dosah ruky. Mladší – Baśka, ano funěla, ale tak nějak jinak. Svěže, vzrušeně, rajsky božsky. Když na chvíli přivřel oči, představoval si milostnou scénu. Ale jít na slepo po strmé stezce? Dost nebezpečné. A tak se dál díval na krásný zadek a uvědomoval si, že tento samorost, tento krásný výtvor přírody, nepotřebuje žádný zásah ostrého řezbářského nože. Snad, možná…, zahnal svoje chlípné myšlenky a snažil se držet krok s Polkami.

Starší – Katarzyna, v jejím případě je asi lepší zdržet se komentáře. Představila se jen příjmením. Paní Błaszak. Celkově se zdála být chladná a nepřívětivá. Že se jmenuje Katarzyna, řekla až na Arnoštovo opakované naléhání. Když se konečně trochu vybalil a zvažoval co dál, rozesmátá Baśka mu bušila na vrata. Lákala ho, ať jde s nimi dolů do krčmy. „Panie, chodź z nami na piwo“. „Bardzo proszę panie“. Nevěděl, jestli si chce odpočinout anebo raději hned teď začít hledat potřebný kus dřeva. Najít vhodný kousek připomínající koňské pozadí bude problém. Nějaké jídlo měl nabalené z domu a návštěvu hospody rozhodně v plánu neměl. S poděkováním odmítl. Spontánně se rozhodl pro kompromis. Chvilku si odpočine a dřevinu půjde vybírat později. Letos musí konečně vyhrát. Cítil to v kostech. Pro jistotu si v ambulanci vzal hned čtrnáct dní dovolené. Po odchodu Baśky, tak jak byl oblečný, lehl do postele a usnul. Usnul a spánkem ho provázel téměř erotický sen. Před očima měl živou iluzi o přerodu ošklivého káčátka v bohyni svůdnosti. Sen o Brigitt Bardotové. Probudil se celý zpocený. Iniciály B.B. mu v hlavě způsobovaly vír nových myšlenek. B.B. byl symbol – osud. Ne, nemyslel na Bardotku. Hlavu mu motala krásná Baśka Błaszak. V rozespalosti se rozběhl dolů do údolí. Vrávoral jako v opilosti, a i výraz v jeho tváře tomu plně odpovídal. V hospodě, jen letmo podal ruku starým známým, a naprosto neurvale, bez předešlého dovolení, přisedl si na stoličku oproti svěžímu, mladičkému a naprosto nevinně vyhlížejícímu stvoření. Vůbec se nezapojil do rozhovoru. Objednal si pivo a s otevřenou pusou civěl na Baśku. Horší než puberťák. Samozřejmě, profesi nezapřel. Nejvíc ho zaujaly její krásně bílé a zdravé zuby. Nicméně, jen civěl a nic neříkal. První pivo vypil na ex a hned si objednal druhé. Ale i druhé vypil téměř na jeden doušek. Neztrácel čas. Když dopil, bez slov vstal, vzal Baśku za ruku a hodlal ji vytáhnout z hospody. Zareagoval jen na udivený pohled Katarzyny a trochu omluvně poznamenal: „Musím si ji okamžitě nakreslit.“ Smějící se Baśku za sebou doslova táhl celým lokálem. Trochu se zdráhala, ale tak laškovně, až frivolně. Hlavně jí bylo líto, že ji předem nevaroval. Pivo ji skutečně chutnalo a na stole nechala skoro plný pohár. Hned za hospodou ale začalo peklo. Strmé stoupání nedalo na sebe dlouho čekat. Stále ji držel za ruku, jen s každým dalším krokem se situace dost výrazně měnila. Už to nebyl on, kdo táhl. Jen tak tak, že lapal po dechu. A ona stále povídala: „Katarzyna nie moja mama, ale ciotka. Ona jest artystyczny carver – pan by powiedział rzeźbiarz. Ja? Ja tylko jestem z nia.” Dále na sebe prozradila, že studuje na Krakovské akademii dopravní psychologii. Všechny zápočty má hotové a ráda by nahlédla i do uměleckého života. A spoustu dalších a dalších slov, kterým Arnošt až tak moc nerozuměl.

Její pusa nebyla k zastavení. Pořád jen mlela a mlela. Už nebyl schopen nic vnímat. Jen funěl. Ani lokomotiva nevydává takové zvuky. Střízlivák, nasazené tempo, řídký horský vzduch, dvě piva na ex. Mládí v jeho dlani a on uvažoval: „V žádném případě se nedá hovořit o nadváze. Pravidelné sportování a on? Ne, ne, ta bolest nebude z nedostatku sportu! Navíc začal pociťovat i podivnou závrať. Chvilkami se ani nadechnout nemohl a srdce mu málem vyskočilo z těla. Že by příznaky přicházejícího infarktu? Fíha, blbá smrt. Nebo jsem normálně nenormálně vzrušený?“ Nevěděl, jestli ho víc rozpaluje strmé stoupání anebo pevný stisk mladičké dívenky. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy se takto s někým držel za ruce. Byl to fantastický pocit. Ruku mu doslova svírala. Školačka a taková síla. Až mu přišlo líto, že při otevírání chaty jí musel pustit.

   První do chatky vstoupila Baśka. Poslušně zůstala stát u dveří a čekala sled dalších událostí. Chatka byla skutečně malá. Technicky vzato, byla součástí chaty, v které nyní bydlela Katarzyna a Baśka. Ani kuchyňka tu nebyla. Jen jedna místnost, malinkatý stolek, skříň, křeslo, manželská postel a za posuvnými dveřmi sprchový kout a WC. Malé okno, zato fantastický výhled. Celé údolí jako na dlani.

Arnošt opět nezaváhal. Doslova vletěl, kam musel. Nestačil za sebou ani pořádně zasunout dveře. Na sprchu ale nezapomněl. Postil ji, aby přehlušil všechny zvuky úlevy. Rázem bylo po infarktu. Přešlapující Baśka udělala totéž. Až na sprchu. Nepustila ji. Dveře však zasunula tak rázně, že při otevírání ji musel Arnošt přispěchat na pomoc. Opět chvilka napětí, studu, či pocit společného provinění? Sáli před sebou tak blízko, že s problémem by se mezi nimi dal protáhnout nejtenčí padesáti gramový pauzák. Po chvilce strhujícího napětí, objal Baśku okolo ramen a vytlačil zpět k otevřeným dveřím chatky. Klekl si před ni a pečlivě začal odstraňovat všechny nečistoty a kamínky na podlaze. Vzal velký arch papíru, položil ho téměř před ni a začal kreslit. Na tvorbu portrétu ne zrovna příliš vhodné místo. Nepřirozeně se u toho kroutil, hlavou ji vrážel do lýtek a jediné, co dokonale viděl, byla její bosá chodidla. Kde má boty? Ona byla bosá pořád? Až potom uviděl u dveří tenisky, které z určitostí nebyly jeho. Byl úplně mimo. Těmi chodidly byl tak fascinován, že se několikrát musel praštit do hlavy, aby mohl pokračovat v kresbě.

Po dost dlouhé době, docela zdařilou skici nervózně odhodil. Posunul svůj skicák hodně dozadu, kam jen to šlo, skoro až na toaletu, a zapálil několik svíček. Na chatě jich byla plná krabice. Ne z důvodu romantiky, ale pro případ, že by nešla elektřina. Zhasl velké světlo, a aniž by se ptal, zvedl jí ruce a začal svlékat mikinu. Nebránila se, nic neříkala a jen se smála. Po chvilce kreslení se zastavil a cosi nesrozumitelně zamumlal. Spíš jen gesty dal najevo, jestli by si mohla sundat i kalhoty. Bez nejmenšího protestu ho uposlechla. Když je odhazovala na postel, zhasla skoro všechny svíčky. Znovu vybuchla smíchem. Poslušně ale stála na svém místě jako přikovaná. Arnošt, naprosto vážně vstal, chytil ji kolem pasu a vysunul skoro ven z chaty. Snažil se ji natočit tak, aby kužel měsíce dokonale osvítil vlnité křivky jejího těla. Někde mezi tužkami našel gumičku a zručností kadeřníka svázal její dlouhé vlasy v ohon. Zlehka ho přehodil přes jedno rameno a trochu poodstoupil. Stále nebyl spokojen. Znovu k ní přikročit a omluvně, jemně pohladil její paže. Nebylo v tom nic erotického nebo chlípného. Jen předzvěst jeho dalšího úmyslu. Rozepnul ji podprsenku a sundával ji tak, aby se při této činnosti vyhnul pevným ňadrům.

   Už se nesmála, ale nebyla ani vážná. Dál nepohnutě stála a on naslouchal tónům jejího srdce. Cítil vzrušující teplo sálající z jejího těla. Přirozený stud a strach byl povýšen na ušlechtilou úroveň. Stala se múzou. Stala se součástí umění. Znovu před ní poklekl. Docela blízko. Jeden by si mohl myslet, že jí chce požádat o ruku. A ona, i když ho vůbec neznala, určitě by řekla ANO. I přes logickou návaznost nastal zvrat. Trošinku byla zaskočena. Pozvolna jí sundal i kalhotky. Opatrně, jako když leštíte vzácnou broušenou číši. Nejprve jednu nohu, druhou, a kalhotky téměř ukázkově poskládal a odložil do křesla. Nespěchal, nekreslil, jen se díval. Znovu zapálil svíčky, které se před tím podařilo Baśce uhasit. Úchvatná scenérie. Vznešená nahota a nadšení. V očích Arnošta plála podivná zář. Odraz měsíce, možná žár svíček, a možná, aniž by to oba tušili, rodilo se nové přátelství. Vztah, který asi nikdy nedozraje do takové míry, aby přetrval, v jistém okamžiku však oba protne velmi intenzivní silou a navodí pocit, že okolní svět přestal existovat. Jsou jen oni. Touha je silnější, mnohem silnější než chladnoucí vybledlé závazky. Srdce bije jako splašené a vy musíte. Vydáváte se na cestu, o které velmi dobře víte, že nikam nevede. Ale jdete ji prozkoumat. Musíte jít dál a zhřešit. Byť jen s tužkou v ruce.

   Znovu se pustil do kreslení. Pracoval perfektně a doslova si vychutnával každý detail. Když už byl prakticky hotov a na papíře byla její věrná kopie, něčí stín překryl svůdnou siluetu Baśky. Do otevřených dveří vstoupila udýchaná Katarzyna. Ledva lapajíc po dechu, s otevřenou pusou koukala na ten bizarní výjev. Nahá neteř a před ní klečící človíček. Zhluboka se nadechla a chtěla něco říct. Určitě měla něco na jazyku, když tu náhle zbystřila pozornost. Na zemi zahlédla skici své neteře. Sklonila se a bez komentáře si ji začala uznale prohlížet. Vlastně nikdo nic neříkal. Dost trapné ticho přerušil až nepřirozený zvuk rolovaného papíru. Klečící Arnošt, Baśka stále nahá, a Katarzyna rolující skicu. Když skončila, zastrčila rolku pod paži a znovu si dost hlasitě zhluboka oddechla. Asi naschvál. Určitě naschvál. Jen nebylo zřejmé, komu ten povzdech patřil víc. Z určitého hlediska mohl patřit všem třem. Jedné, že je neřestnice, jednomu, že je starý kozel, a jedné, že i ona by byla ráda, kdyby jí něco podobného potkalo. Katarzyna se otočila a odešla. Arnošt jen nadzvedl obočí, jakože problém, kresba je v háji! Dál mlčky hleděl na svou múzu a nebyl si jist, jestli bude ochotna dál stát modelem. První se vzpamatovala Baśka. Se slovy „jest mi zimno“ za svou tetou zavřela dveře a vklouzla do postele. Co vklouzla, vhupsla tam. Zavrtala se pod hebkou deku z ovčího rouna a zpod přikrývky blikaly jen její svůdná kukadla. V ten okamžik se zdálo, že chodem událostí je trochu zaskočen Arnošt. Ani v duchu ho nenapadl takový zvrat scénáře. Mezi prsty stále svíral tužku, zoufale hledal místo, kde by položil skicák a nebyl si jist, co s hořícími svíčkami. Má je rozložit okolo postele? Na kresbu nahé ženy v posteli nebyl vůbec připravený. Ostych, možná až stud, mu nedovoloval chovat se přirozeně. Nyní to byla úplně jiná nahota. Je obrovský rozdíl mezi nahou dívkou stojící modelem a nahou dívkou v posteli. Vzrušení prožívané srdcem se přirozeně přeneslo do jiných partií těla. Přisedl na krajíček postele a váhal. Chtěl ji říct, že s kresbou, tedy pokud by souhlasila, budou pokračovat zítra. Dostat ji do postele nebyl jeho prvotní záměr, ale když už? No, nevyžene ji přece. Reakce Baśky byla ale znovu překvapující. S dalším výbuchem smíchu, rezolutně zavelela: „Nie w butach! Pan nie jest taka duża świnia”. Arnošt si tedy poslušně sklonil a pomalounku začal rozvazovat tkaničky. Naproti tomu Baśka, jako-by dostala injekci. Svižně vyskočila zpod přikrývky, zezadu k němu klekla a přitulila se. Její nahá kolena se dotýkala jeho pasu a on, aniž by se otočil, dopodrobna vnímal každý detail její krásy. Přesně věděl kontury těla. Všechen ten půvab měl čerstvě vrytý v paměti a nyní začala další etapa. Intenzivní probouzení dlouho opomíjených smyslů a chutí.

Výměna rolí pokračovala. Začala ho svlékat. Když on svlékal ji, vyhýbal se zbytečným dotekům. Naproti tomu ona se o něj doslova drsně třela, Laskala ho celou svou bytostí a oblečení z něj přímo rvala. Knoflíky na manžetách košile padly za vlast. Každé trhnutí bylo obrovským impulsem pro ještě větší inspirací. Elektrošoky. Znovu byl v mrákotách. Vlastně se ani neprobral z prvního snu a prožíval další. Objevoval holou, dočista nahou skutečnost. Její krouživé pohyby v něm umocňovaly představu, kterou hned zítra zvěční do kusu kmene.

   Nikdy v životě se mu nestalo, že by mu nějaká žena při milování vykala a oslovovala ho pane. Trochu nezvyklé, ale milé. Konec konců byla o mnoho mladší, tak proč ne. Mezi krásným vzdycháním také mnohokrát slastně vyslovila „Mój Boże” a on se tak skutečně cítil. Usnul. Spal jako kojenec a vůbec nevnímal, že chatař přivezl snídani. Baśka vyběhla jen tak. Oblečená jen v jeho roztrhané košili a od chataře si vzala i svou snídani.

Arnošt neměl a nemohl mít ani netušení, ale právě se začala psát jeho nová bulvární, ba přímo celebritní historie. Když se konečně kolem poledne probral a přidal se k ostatním řezbářům, bez štiplavých poznámek a komentářů se to neobešlo. Dalo se to čekat. Největší záhadou byla košile. Všem to vrtalo hlavou. Neskutečně.

   Bez ohledu na řeči, Arnošt zaníceně tvořil. Skici nepotřeboval. Baśka se od něj prakticky ani nehnula. Ve den pózovala v plavkách, v noci nahá. V pátek už nebylo pochyb. Každý si mohl prohlédnout úchvatné tvary polské bohyně. Mezi stehna její sochy zasadil hrnčířský kruh a své dílo nazval podle nočního krouživého vnuknutí: „Nahá hrnčířka.“

   V sobotu se nenašel nikdo, kdo by tomuto dílu nedal svůj hlas. S převahou zvítězil a znovu se na jeho adresu snesla spousta posměšků: „Svoje dielo si mal nazvať globalizácia!“ „Čehúň s poľskou inšpiráciou a zvíťazil na Slovensku.“  Nebo také: „Miesto hrnčiarskeho kruhu si mal zvečniť seba.“ A jiné podobné hlášky.

    Baśka neodcestovala domů. I další týden zůstala s Arnoštem v té malé chatce a vyřezávání zaměnili za procházky přírodou a milování. Opalovali se na sluníčku a milovali se. Poslouchali cvrlikání ptáků a milovali se. V noci, když je probudil svit měsíce a vzájemná touha, znovu se milovali. Milovali se prakticky stále a nebylo snadné říct, pro koho z těch dvou to bylo větším potěšením. Týden nekonečné rozkoše. Týden jako-by mimo realitu. Týden z jiného světa.

   V neděli si cestou domů udělal Arnošt zajížďku do Bohumína. Baśku posadil do vlaku směr Katovice-Krakov a ona, s těmi krásně bělostnými zoubky, se na něj naposledy usmála. Při odjezdu vlaku si políbila dlaň a polibek, jako pírko odfoukla směrem k němu. Na celém těle mu naskočila husí kůže.

„No nic,“ oklepal se a trochu šibalsky si pomyslel: „I příští rok si musím sebou vzít podkovu.“

Plný nových zážitků a s pocitem dvojnásobného vítězství se vydal na cestu domů.